Radost s puncem bolesti, takové bývaly poslední sezony Veroniky Vítkové. Tělo až příliš často reagovalo nevyzpytatelně.
Následky zánětu mozkových blan, jímž onemocněla v létě 2009, se s ní táhly dlouhých pět let. Lékaři u ní dodatečně diagnostikovali hormonální nerovnováhu. Meningitida zároveň postihla okolí hypofýzy, což způsobovalo návaly extrémní únavy. K nim docházelo ve zvýšené míře ve vyšší nadmořské výšce a ve večerních hodinách.
Olympijské bitvy v Soči se tak staly pro 25letou biatlonistku svým dějištěm i pozdním startem závodů jedním velkým očistcem.
Nezlomilo ji to. Stříbro ze smíšené štafety bylo lékem na trápení.
Na samém konci zimy, ač zmožená virózou, přidala také 9. místo v celkovém pořadí Světového poháru. Tehdy si vyčerpaně posteskla: „Už nezvládám ani chodit. Odhodím lyže na hodně dlouho.“
Uplynulo osm měsíců. Míří na start poolympijské zimy a v jednom kuse se usmívá. Má důvod. Nebo spíš spoustu důvodů.
Všechno je najednou jinak.
Od jara už žádné onemocnění, žádné úrazy, žádná fyzická slabost. Zatímco půlka reprezentace řešila či řeší zdravotní neduhy, Vítková nic. „Musím to zaťukat,“ hned říká.
Po důkladném jarním vyšetření od lékařů uslyšela: Jste úplně v pořádku. Na její hlavu zapůsobila tato zpráva jako injekce pohody. „Hned jsem klidnější. Dřív jsem asi až příliš myslela na to, že bych mohla být lepší, kdyby mě tělo pořád neomezovalo.“
Po devíti letech ukončila spolupráci s osobním i reprezentačním koučem Jindřichem Šikolou, jenž přešel k týmu juniorek. „Oba jsme už tu změnu potřebovali,“ připouští. „Ten vztah přinesl úspěchy, ale poslední dobou byl poněkud vypjatější. Něco jako otec–dcera.“
Pravda, Šikola to nesl těžce.
„Pořád to mezi sebou nemáme úplně dořešené,“ říká Vítková. „Od jara jsme se spolu nebavili.“
Pod novým koučem žen, svým bratrancem z druhého kolena Zdeňkem Vítkem, si zvyká na poněkud odlišný tréninkový režim. „S Jindrou jsme přes léto víc běhali,“ porovnává. „Letos jsme spíš jezdili na kolečkových lyžích a doplňkově na kole. A hodně jsme začali pracovat na technice.“
Jiná je i nálada v týmu. Nejen proto, že Gabriela Soukalová už netrénuje pouze s mužskou partou. Na soustředění nyní jezdí ženský a mužský tým společně, což nebývalo. „Je to mnohem lepší, než když jsme se v minulosti potkávali jen na závodech. Nálada je suprová.“
Do výčtu změn bychom mohli přidat ještě nové kombinézy. Bílý design, v němž se Češi proslavili při olympiádě, sami reprezentanti vetovali. „Když totiž odjedeme na tři týdny na závody a válíme se tam v-bílé kombinéze po podložkách, moc dlouho bílá nevydrží.“
Sečteno a podtrženo, sezona 2014-2015 je v podání Veroniky Vítkové jedním velkým restartem. Se zdravým tělem, mladším koučem, jiným tréninkem a v novém „hávu“.
Potřebovala takový impulz.
V roce 2012 skončila v poháru celkově pětadvacátá, pak šestnáctá, potom devátá. Kdyby se opět zlepšila o sedm příček... „Budu druhá? To bych se vůbec nezlobila,“ smála se nad takovými počty už při březnovém pohárovém finále v Oslu.
Oficiální cíl má skromnější: „Ráda bych se celkově udržela v Top 10.“
Někdejší juniorská mistryně světa, která už při pohárových podnicích opakovaně stála na stupních vítězů a doma má medaile z vrcholných akcí, však určitě pomýšlí výš.
