„Sama jsem z toho pořád taková překvapená,“ přiznala 24letá Eva Puskarčíková, která vkročí do mistrovství světa ve finském Kontiolahti v sobotu závodem ve sprintu.
Když jste na konci roku 2013 naskočila do Světového poháru, říkala jste, že nejste nervózní, protože od vás nikdo nic moc nečeká. Jak je to teď?
Snažím se to pořád nějak moc nevnímat. Samozřejmě u štafet už trošku cítím vyšší tlak a očekávání, protože se nám hodně dařilo a sama jsem z toho pořád taková překvapená. Stále nevím, jak se s tím sžít.
Není divu, že od vás fanoušci čekají medaili, a to nejlépe zlatou, když jste v sezoně tři štafety vyhrály, a jednou jste byly druhé a třetí. Místo mimo stupně vítězů bude brané jako neúspěch...
...no, to je jasný. Vždycky když se daří a člověk je čtvrtej pátej, tak je to hrozný neštěstí. Musíme to prostě brát jako normální závod, nehrotit to a nedělat si nějaké mantinely.
Ale nervy asi přece jen pracovat budou, je to tak?
To asi jo. Něco mi tam někde vzadu bude říkat: hele, je tady mistrovství světa, doteď se vám dařilo, tak to musíte dát nebo tak něco. Fakt se ale musíme snažit neřešit to.
Vyhovuje vám rozbíhat štafetu?
Vyběhnout první je pro mě ideální a jsem ráda, že jsem se na téhle pozici docela dobře zahnízdila. Hrozně mi pomáhá, že se to na začátku rozjíždí v těsném kontaktu a můžu se třeba někoho v tempu chytnout. A mám to oproti holkám i o trochu jednodušší v psychice. Můžu si říkat, že když se mi to povede rozjet na předních příčkách, tak je to dobrý. A když to pokazím, tak jsou ještě tři úseky, ve kterých se může stát cokoli. Zato pak jsem v cíli nervózní strašně, když sleduju holky, jak jedou.
Pojďme k individuálním výkonům. V Novém Městě jste si zajela 14. místem zatím nejlepší výsledek, ve Světového poháru jste na 37. místě, jak to hodnotíte?
Nějaké body by to ještě chtělo. Kéž by mi v jednotlivcích šlo stejně jako v prvním úseku štafety, kdy jsem třeba měla i nejlepší střelbu..., ale chvála bohu za to, protože jinak bych to kazila všem třem holkám a ne jenom sobě.
Na olympiádě v Soči jste skončila jako nováček na vrcholné akci nejlépe na 22. pozici. S jakými ambicemi nastoupíte do závodů mistrovství světa v Kontiolahti?
Říct konkrétně nějaké číslo je těžké. Kdyby se podařil nějaký výsledek do dvacítky, tak by to bylo hezké. Může se samozřejmě zadařit i líp, ale to asi u mě ještě úplně reálné není. Já prostě budu považovat za úspěch být do té dvacky. Biatlon je ošidný a konkurence veliká.
Který z těch individuálních závodů máte nejraději?
Stíhačku, protože mám radši kontaktní závody. Proto škoda, že zatím nemám dost bodů, abych mohla startovat i v masáku. Pak ještě sprint je docela fajn, ale ten dlouhej závod není moje hobby. Je takový nezáživný i pro toho sportovce.
V Česku panuje v poslední době hlavně i díky skvělým výsledkům vaší štafety pravá biatlománie. Jak vnímáte obrovsky zvýšený mediální zájem o vás a jak jste to zvládala třeba v Novém Městě - nebylo to někdy až unavující?
Člověka potěší, že biatlon lidi rádi sledují, že motivujeme děti. Na druhou stranu soukromí a klid je tím menší, takže to musí být odcamcaď pocamcaď. V Novém Městě jsme byli dost separovaní a komunikaci s novináři nám kvůli nemocem omezili, takže to bylo celkem v pohodě.
S Michalem Krčmářem jste v Novém Městě absolvovala premiéru ve sprintu dvojic, co jste tomu bez ohledu na nepovedený výsledek říkala?
Třeba naši byli v hledišti a říkali, že byli z toho chaosu takoví rozhození, nevěděli, kdo jak na tom je. A v televizním přenosu prý i kamera váhala, kam má zajet, koho zabrat a tak.
A co váš pohled závodnice?
Přišlo mi to hodně překombinované a složité, protože se dobíjelo a ještě se jela trestná kola. Bylo toho v té rychlosti a na krátkých úsecích moc najednou. Těžko říct, jak to zhodnotí ti nahoře, ale mně vadit nebude, když se to neujme.
Česko už reprezentuje v biatlonu i vaše mladší sestra Anna, která startovala na mistrovství Evropy, kdy se spolu setkáte ve štafetě?
Samozřejmě ji sleduju a fandím, jak nejvíc to jde. Těžko odhadnout, jakým směrem jí to půjde. Já jsem měla v jejím věku trošku lepší výsledky, ale je ještě mladá, tak uvidíme, co bude za pár let. Každopádně byla bych hrozně ráda, kdybychom se jednou potkaly v české štafetě na nějaké velké akci, všechno je možné.
