Kudy k Ondřeji Rybářovi?
„Kilometr do kopce a na konci Budíkova pak doleva. Tam bydlí jen samí Rybářové,“ radí mi místní.
A skutečně. Šéftrenér biatlonistů sice dostavěl svůj dům až předloni, ale členů jeho klanu je po okolních loukách dávno rozeseta spousta.
„Támhle bydlí táta, tam bratranec a tady ségra. Její manžel Pepa Šenberk vyrábí pažby,“ ukazuje.
Budíkov, tady jsem doma. Žijí zde tři desítky obyvatel.
U Rybářova domu stojí stařičký, poněkud zrezlý přetahovací biatlonový stav s pěti terči. Na něm v mládí piloval své umění. „Od branky u modřínu jsem naměřil 50 metrů a vzduchovkou střílel. Jen to bylo trochu do kopce.“
Narazíte tu však i na „propriety“, které nečekáte.
Třeba na nákladní pragovku V3S. Nebo na bagr. „Jo, ten je můj. Zbagruju, co je potřeba,“ ujistí a vyleze za volant.
Právě se zabývá projektem garáže, citlivě zasazené do terénu. Základní stavba (svépomocí) je hotová.
Marko Kurvinen, výrobce biatlonových terčů, se při návštěvě u Rybářů zamyslel a pronesl: „Hmm, z té tvojí garáže by mohl být i základ střelnice.“ Jenže když šéftrenér chvíli vyměřoval, zjistil, že pro potřebných 50 metrů na střelnici by buď musel pěti metry proniknout na obecní pozemek, nebo na druhé straně narušit manželčin záhonek.
Ani jedno nemíní riskovat.
S bagrem zvládne Rybář cokoliv. Je jeho, stejně jako stará "vé tři eska" opodál.
Garáž zato spojí s malou tělocvičnou. Uvnitř už má žebřiny a gymnastického koně. „Na něm cvičil ještě táta. V obci rušili sál, kde stál. Vymýšlím i malou posilovnu, jestli kluci budou sportovat.“
Syn Vítek chodí do 1. třídy, mladší Jiřík hlásí: „Jsou mi tři.“ Na sklo obýváku jim táta nalepil terče, z dřevěných pušek na ně pálí. „Hej... hej... hej,“ imituje Jiřík, jak křičí diváci, když imaginárním nábojem skolí terč. Pak si nařídí jedno trestné kolo, jímž je okruh po kuchyni. Odtud vybíhá do předsíně. „To už vyjíždí na trať,“ vysvětluje maminka Petra Rybářová, profesí učitelka.
Staral jsem se o pět býků
Počet usedlíků v Budíkově kolísá okolo 30. „Ty zdejší samoty, to se mi vážně líbí,“ povídá Rybář. Jeho dědeček tady měl hospodářství s pěti býky. „Staral jsem se o ně i o okolní pole.“
Od domu kráčíme ke krmelci a k lesu, kus jim ho patří. Na svahu vedoucím od lesa se učil lyžovat. „Sjezdovky jsem nazul dvakrát. Ale když pak šlapeš zpátky do kopce v přezkáčích, začnou ti běžky připadat praktičtější.“
Hrál fotbal a v Českém Dubu provozoval v oddíle orientační běh. Mohl se mu věnovat i na sportovním gymnáziu v Jilemnici. Na jabloneckém gymnáziu však právě nabírali biatlonisty.
„Ten sport byl pro mě neznámý. Ale připadalo mi zajímavé, že skloubí střelbu a běh. Tak jsem ho zkusil, aniž bych věděl, oč jde. Ze začátku jsem si tam připadal jako tydýt,“ vypráví.
Přesto šlo o osudovou volbu, která určuje lidské životy.
Lesní cestou dorazíme k místnímu unikátu. Čertova zeď. Rybář vypráví pověst o čertovi, kterého místní sedlák požádal o vystavění zdi mezi Čechami a Sudety. Vzápětí se coby absolvent pedagogické fakulty, obor tělesná výchova – zeměpis, promění v geografa i geologa a ukazuje: „Skály jsou čedičové. Za války je rozebírali na silnice, drtili a dělali z nich makadamové cesty.“
Ondřej RybářNarodil se 14. října 1978 v Turnově, vyrůstal v podještědském Budíkově. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Liberci a současně FTVS v Praze. V roce 1994, po pouhých dvou letech, kdy se věnoval biatlonu, se stal dorosteneckým mistrem republiky. Později patřil do juniorské reprezentace, startoval na univerziádách. Nepoměrně více se však proslavil jako úspěšný trenér. Od roku 2006 vedl české ženy a byl osobním trenérem Zdeňka Vítka a Jaroslava Soukupa. V roce 2009 se stal trenérem mužů, později i Gabriely Soukalové a v roce 2014 šéftrenérem celé reprezentace. S ní mohl oslavovat pět olympijských medailí v Soči 2014 a čtyři z mistrovství světa v Kontiolahti 2015 včetně titulu světových šampionů ve smíšené štafetě. Členové Unie profesionálních trenérů jej dvakrát po sobě zvolili českým Trenérem roku. |
Pod lesem se rozkládají obrovské rybízové plantáže. Rybář má přezdívku Rybiz. „Koresponduje s tím, co?“ zasměje se.
Přesto zdání klame.
„Ta přezdívka je jen zkráceninou mého jména, dali mi ji na gymplu.“ Zdejší rybíz však teenager Rybář při brigádě sklízel speciálním kombajnem.
Nástěnka je u řezníka
Nasedáme do auta a vyrážíme prozkoumat vzdálenější okolí. Nejprve do obce Všelibice, pod kterou Budíkov správně náleží. Což znamená: pěkně z kopce po úzké silničce. Rybář– závodník kdysi platil za exota, který tady v plné rychlosti trénoval na kolečkových lyžích.
A ty, jak známo, nemají brzdu.
„Když tu potkáš velký traktor, máš problém. Kolikrát jsem si říkal: Ty vole, mě tady jednou přejedou.“
V kulturáku ve Všelibicích zasedá, loni jej zvolili do místního zastupitelstva. Do komunální politiky se nehrnul, chtěl jen podpořit kamarády na kandidátce Nezávislých. Lidé ho však zakřížkovali, čímž povýšil mezi zvolené.
Obec s 536 obyvateli má 15 zastupitelů a vládnou jí hasiči. Rybář se dovede pohádat jak mezi biatlonisty, tak na zastupitelstvu. Dokonce už ho tam nazvali populistou. „Snažím se koukat na problémy z pohledu lidí, co mě zvolili. A občas to není úplně populární.“
Opodál u rybníka se pořádají závody v trapu. Kdysi se jich sám zúčastňoval, jednou skončil druhý. „Ta broková střelba na asfaltové holuby má své kouzlo.“
U rybníka se každoročně koná rovněž „fichtl sraz“, na který se sjíždí až 500 aktérů. „Mám pionýra po babičce,“ pochlubí se motorkář Rybář, jenž je zároveň majitelem pořádně silné sedmnáctistovky. Zálibu v silných strojích sdílí s koučem Zdeňkem Vítkem a svěřencem Jaroslavem Soukupem.
Na okraji vsi narušují ducha Všelibic zubem času nahlodané bytovky, pohrobek zemědělského družstva. Kouzlo podmanivé přírody, jež na vás dýchne v Budíkově, rázem mizí. Až podještědské roubenky ve vesnici Čihadlo, kolem nichž se pasou koně, je zase obnovují.
„Ještě zajedeme k řezníkovi, toho nesmíme vynechat,“ říká Rybář.
V historickém městečku Český Dub, centru celé oblasti, se nachází řeznictví Václava Růty se vskutku netradiční výzdobou. Celou jednu stěnu zdobí biatlonová nástěnka s kalendáři a fotkami. Spisovatelka Karolina Světlá, která zde žila, by se nejspíš nestačila divit, jaká že to sportovní kratochvíle omámila mysl místních občanů.
U řezníka Václava Růty v Českém Dubu a jeho biatlonové nástěnky
Kdybychom pokračovali ještě dál, až do Jablonce, mohli bychom obdivovat též rodinný projekt, který nemá se sportem nic společného, ale na nějž je Rybář coby zastánce ekologické energie patřičně hrdý.
„Stavíme tam malou vodní elektrárnu. Zase všechno svépomocí. Už se točí turbína, jen ještě není připojená. Potřebujeme rozvaděč, doladit to. Čas bohužel běhá rychleji, než stíháme.“
A mobil zvoní a zvoní
S národním týmem se letos do zámoří nevydal. Už po olympiádě v Soči 2014 zvažoval, že s prací u biatlonové reprezentace skončí, aby mohl být více s rodinou. Stále to s ním občas cloumá. „Přijde mi líto, když jsem na závodech a dozvídám se na dálku, jak si tu Víťa obul lyže a šel za barák sám lyžovat.“
Výsadou šéftrenéra je, že na úplně každém Světovém poháru být nemusí. Přesto nyní denně dojíždí do Jablonce, aby pomohl alespoň s přípravou týmu z IBU Cupu. „Nebylo by správné, kdybych řekl, že mám teď dva týdny volna, zatímco ostatní makají.“
Nová funkce s sebou přinesla nárůst organizování a administrativy. „Ta mi bere spoustu času a energie. Pak jsem naštvanej, že bych tu energii kolikrát líp využil v terénu.“
Mobil má doma položený v kuchyni, kde se neztrácí signál. Vyzvání takřka každých pět minut.
Kolik toho denně táta provolá?
„Hodinu,“ říká malý Vítek.
„Mnohem víc,“ povídá Petra.
Hlava rodiny právě řeší letenky do Osla na mistrovství světa. Potom fyzioterapeuta. Pak setkání se sponzory. „Už mě z toho telefonu občas bolí hlava,“ sám tvrdí. Večer ho úmyslně zapomíná doma, sedne si před dům a vdechuje ticho.
Rodinka pohromadě. S manželkou Petrou, prvňákem Vítkem a tříletým Jirkou.
Je lepší, když nestíháte
Své biatlonisty nyní dva týdny sleduje s rodinou u televize. „Doufám, že se jim v Americe zadaří, aby si nevyčítal, že s nimi nejel,“ říká Petra. Manžel přiznává: „Je to u televize trochu bezmoc.“
Biatlon se dávno vstřebal do tepu života rodiny Rybářových. „I když třeba přejíždím s bagrem, hlavou mi běží, co mám ještě zařídit,“ říká.
Petra si do něj v dobrém rýpne: „A kdy přemýšlíš nad tím, jestli je doma všechno v pořádku?“
„No na biatlonu přece. Ono se to doplňuje. Po nástřelu čekám na start a myslím na to, co je doma.“
„Jo, těch 30 vteřin, než ti někdo zavolá a zase něco řešíš,“ směje se manželka. Telefon už zase zvoní.
Mladší syn už na sucho ležku zvládá. A když ne, má v kuchyni trestné kolo.
Možná by mu pomohlo, kdyby den měl třicet hodin.
„Ne, to bych nechtěl,“ odmítá. „Už takhle je občas až moc dlouhý a člověk toho má plné zuby.“
Když si Petra chtěla v sobotu přispat, v sedm zapípal v ložnici budík. Její Ondra vstával, aby stihl trénink. V neděli měl pro změnu po ránu pracovní poradu zastupitelstva.
Nicméně právě takový život jej naplňuje. „Je lepší, když si říkáte, že věci nestíháte, než když nemáte do čeho rejpnout. Je příjemné vědět, že máš co budovat, že to má nějaký smysl, že to neděláš z donucení a že to lidé nebo i tvoje děti jednou třeba ocení.“
Z českého biatlonu pomohl vybudovat světovou velmoc.
A pokud ho jednou opustí...
„Nebojím se, že bych neměl co dělat. Vizí mám vážně hodně.“
