V tom výsledku je skrytý krutý kus sportovní ironie. Poprvé od Světového poháru v Oslu 2015, po čekání dlouhém devět závodů, se česká štafeta žen vyhnula trestnému kolu. A Gabriela Koukalová, jedna z největších osobností letošního šampionátu, ji přebrala na výborné pozici, pátém místě, pouhých pět vteřin od medaile.
V tu chvíli se zdálo, že Češi drží trumfy v rukách. Zvlášť když se Koukalová rychle probila na druhou pozici.
Jenže pak, v kritické fázi závodu, kdy se s Francouzkou Dorinovou-Habertovou a Ukrajinkou Pidhrušnou utkala o stříbro a bronz, jí síly ubývaly - a lyže nejely dost rychle.
Tolikrát v minulých dnech pěli čeští biatlonisté chválu na servisní tým, tolikrát je právě lyže podržely. „Dnes ne,“ shodli se Vítek a Koukalová. Chumelenice, která v pátek dorazila do Hochfilzenu, jako by pomohla jiným. „Ukrajině i Francii jely o třídu líp než nám,“ usoudila česká finišmanka.
„Možná je škoda, že se změnilo počasí,“ dumal šéftrenér Ondřej Rybář. „Lyže nám tu předtím jezdily vážně dobře, ale dnes to ve sjezdech takové nebylo.“
Poté, co Koukalová vybílila poslední stojku, vyrážela ještě na trať druhá, o osm vteřin za jasně vedoucí Laurou Dahlmeierovou a se třemi vteřinami k dobru před Dorinovou, Pidhrušnou a Italkou Wiererovou.
„Laura a její tygři,“ glosoval Rybář toto seskupení.
„Gabča je při chuti,“ komentoval tehdy předseda svazu Jiří Hamza její pohyby. Znavená Dorothea Wiererová vyklízela bojiště. Rybář nicméně varoval: „Dorin i Pidhrušná ty finiše umí.“ Na trať udílel pokyny asistentovi trenéra Jiřímu Holubcovi: „„Ať si Gábina ty dvě nepustí za sebe.“
Ale přesně to se stalo.
Dorinová i Pidhrušná se na ni přisály a Rybář tudíž měnil strategii: „Ať si jede to svoje, taktizuje a vyveze se za nima.“
Vyvážely se však sokyně za Češkou.
„Už toho má plné zuby,“ všímal si Hamza. Trenéři se ze střelnice hnali k cílové rovince, oči upřené na videostěnu, v mysli stále medailovou víru.
JAK SE VYHLÍŽÍ MEDAILE. Šéftrenér Ondřej Rybář a šéf svazu Jiří Hamza čekají, kdo se objeví v cílové rovince. Pak přijedou Ukrajinka a Francouzka.
Ve sjezdu do tunelů obě soupeřky Koukalovou objely a šly před ní.
A brzy bylo ještě hůř.
„Gábině ucukly, to je zlé. Pojď, musíš se jich na přechodu udržet,“ vybízel svoji svěřenkyni na dálku Rybář. Ne, nešlo to. Při sjezdu na stadion se mezera zvětšovala a čtvrté místo českého týmu se stávalo realitou.
„Vidíte, že úspěch je na dosah, a najednou se vám vše rozplyne,“ vykládala zjevně zklamaná Koukalová. „Dnes si naše holky tu medaili zasloužily, předvedly úžasné výkony. Je mi líto, že nebylo v mých silách podržet to líp než v minulých závodech.“
A LAURA ZASE VÍTĚZÍ. Triumfující Laura Dahlmeirová, za ní „její tygři“ Vlevo dojíždí čtvrtá Gabriela Koukalová.
Umístění, jež se před startem zdálo vzhledem k sestavě i potížím některých reprezentantek takřka nemyslitelné, se jim rázem jevilo jako hořkosladké.
Těžkou hlavu měl kouč Zdeněk Vítek při tvorbě nominace na tento závod. V sezoně, nesoucí se ve znamení hledání, prostřídal na štafetovém postu číslo čtyři Lucii Charvátovou, Markétu Davidovou i Leu Johanidesovou. Jenže pořád to nebylo ono.
Tentokrát se rozhodl pro stále nezkušenou a v posledních dvou týdnech nezávodící Jessiku Jislovou. Benjamínka týmu zvolil namísto střelecky se opět trápící Charvátové. „A měl jsem z té volby těžkou hlavu,“ přiznal.
Jistě, šlo o riskantní tah. Snad udrží Jessica ztrátu do minuty, doufali Češi a obávali se její vachrlaté stojky.
Pak ani jednou na střelnici nechybila!
„Pět z pěti, to je paráda,“ radoval se Vítek, když opouštěla stojku. Co na tom, že poslední rána byla na hraně. „Ale byla tam, to je nejpodstatnější,“ říkal Rybář. Neopakovaly se trojité dobíjecí nervy Jislové z Osla 2015.
Česká slečna, pocházející ze tří sester, které se věnovaly či věnují biatlonu (pozor, neplést s Aitou, Elisou a Selinou Gasparinovými...), ze sebe ve třetím, tolik bolavém kole vymačkala poslední zbytky sil, předala osmá se ztrátou 38 vteřin, zhroutila se na sníh, ale brzy se usmívala: „Velká úleva.“
OBSTÁLA. Jessica Jislová přivezla českou štafetu na 8. místě a předala jí Evě Puskarčíkové..
„Úsek na jedničku,“ chválil Rybář.
Eva Puskarčíková se na tom druhém po tradičně pomalejším rozjezdu a dobré střelbě nadechla k závěrečném kalupu, a tak Jiří Holubec ze svého postu na trati nadšeně a takřka reportážně do vysílačky sděloval: „Dobře Evik, drží to tam, to je moc pěkný, jak bojuje, je tam ve skupině se třema holkama, je aktivní, do kopce už Švédka nemůže a Evik teď jde do ní.“
„Správně, ať na nic nečeká,“ přizvukoval mu Rybář.
Puskarčíková vytáhla Češky už na páté místo, na dohled medaile. „Jsme šest vteřin za třetími,“ oznamoval Rybář a uklidňoval pochodujícího Vítka: „Bleky, v klidu, nebuď nervózní.“
Veronika Vítková vyrazila nejprve na trať jako chrt. Že si v předchozích závodech se střelbou netykala? To je pravda. Ani tentokrát to nebylo dokonalé, ukázala však pevné nervy a druhým dobíjením vždy zdárně ukončila svůj pobyt na střelnici.
Hájila pátou pozici, byť o posledních metrech třetího úseku později vyprávěla: „Totálně mi ztuhlo celé tělo, nedokázala jsem málem překládat nohy, bylo mi zle od žaludku. Ani nevím, jak jsem to Gábině předala.“
HÁJILA POZICI. Veronika Vítková vždy dvakrát dobíjela, ale zůstala pátá.
„Už dlouho neměly holky štafetu tak dobře rozjetou,“ říkal Hamza. A dávno tak dobře nestřílely. Na předchozích čtyřech vrcholných akcích nabralo české kvarteto divokou střeleckou bilanci 2+10, 0+14, 3+11, 3+6.
Nyní jen 0+6.
Čtvrté místo je nejlepším umístěním ženské štafety na mistrovství světa od roku 1993!
Co by za takové umístění daly obhájkyně titulu Norky, jejichž ambice definitivně pohřbilo trestné kolo Tiril Eckhoffové. Nebo ambiciózní Rusky, jejichž finišmenka Taťána Akimovová rovněž kroužila po kolečku, kam žádná biatlonistka nechce.
Přesto, když si v chodbě k buňkám české reprezentantky i realizační tým balili po závodě věci, ještě pořád přemýšleli: Co si o tom čtvrtém místu vlastně máme myslet?
„Něco tam dneska k medaili chybělo. Malý kousek,“ vykládal Rybář. „Můžeme teď rozebírat, co ten kousek byl. Jedno dobíjení, lyže, nebo nějaký jiný detail. Ale prostě jsme čtvrtý. Ten tým ukázal, že když nejde na trestné kolo, má velkou sílu.“
„Před závodem bychom čtvrté místo braly všema deseti,“ bilancovala Puskarčíková. „Po tom, jak se závod vyvíjel, jsme teď možná i zklamané. Ale úspěch to je, to rozhodně.“
Gabriela Koukalová pro něj udělala totéž, co vždy. Vyždímala se na posledním úseku. Předzávodní debaty fanoušků, zda neměla raději pošetřit síly do hromadného závodu a nestartovat, rázně odbyla. „To nikdy!“
JAK SE SLAVÍ MEDAILE. Radost německá a francouzská.
Všech dvacet nejlepších žen ze Světového poháru přece jelo. Copak měla zůstat na hotelu, dívat se na ně v televizi a pak přijít v neděli na start odpočatá?
„Jednou je to mistrovství světa. Tady se závody nevynechávají,“ pronesla. „Holky bych v tom nenechala. Jsme jeden tým a táhneme za jeden provaz.“
V pátek se za něj vytáhly těsně pod stupně vítězů.
