„Když se nám povede první závod, bude pak mistrovství jednodušší. Tlak opadne,“ povídá Veronika Vítková, která štafetu opět rozběhne. Na ženy při ní čekají šestikilometrové úseky, na muže 7,5 kilometru.
„Nějakou dobu jsme nezávodili. Proto je dobře, že začínáme kratšími vzdálenostmi. Člověk si to tak trochu prubne,“ tvrdí Gabriela Soukalová, s čímž může Michal Šlesingr jen souhlasit: „Kdyby se začínalo dvacítkou, je to pro tělo větší rána. Štafeta je kratší, dynamičtější závod.“
Vítková, Soukalová, Šlesingr, Moravec. Tato čtveřice bude Čechy reprezentovat. Už v listopadu 2011 vybojovala stejná sestava při Světovém poháru v Hochfilzenu druhé místo, považované v oněch časech za velkou senzaci. Od zimy 2012/13 a smíšené štafety v Östersundu však už nikdo nepochyboval: Češi jsou v ní silní.
S kým poběžíNorsko: Hornová, Eckhoffová, J. Bö, T. Bö |
Třetí, třetí, první, druzí, devátí, druzí.
Taková je od té doby jejich bilance v této disciplíně. Ještě před třemi lety benjamínek Gabriela Soukalová říkala: „Běžet smíšenou štafetu je pro mě čest. Vždyť kdy jindy si mohu zazávodit s takovou osobností, jakou je Michal Šlesingr.“
Teď mají Češi tým složený pouze z osobností. Všichni z nominované čtveřice patří do Top 10 Světového poháru. Což žádná jiná země říci nemůže.
Tolik silných vzpomínek se právě ke smíšeným štafetám pojí. Takřka legendární je historka z Östersundu 2013, kde Soukalová po svém úseku omylem odnesla do buněk lyže finišmana Moravce.
Ten s úsměvem vzpomíná: „Masérka Irena Česneková mi pak říká: Kde máš lyže? A pak to začalo. Vysílačky, Irča běžela, Rybíz (trenér Ondřej Rybář) vyrazil pro lyže ze střelnice. Naštěstí už s nima byla Gábina v buňce. Kdyby se cestou někde zastavila, tak nevím...“
Soukalová se uculí: „To by mě nejspíš zabil.“
Loni na hrách v Soči pro změnu platilo heslo: A teď medaili pro Verču! Jako jediná z kvarteta tehdy ještě Veronika Vítková medaili neměla. „A na poslední pokus se to povedlo,“ připomene s úsměvem. Moravec na závěrečném úseku s přehledem držel stříbro za suverénními Nory a užíval si to. „Na stadionu jsem už z tratě dělal opičky na servisáky.“
Památné jsou i mix štafety v Novém Městě. Nejprve bronz z mistrovství světa 2013. „Běhal mi při něm mráz po zádech,“ vzpomíná šéftrenér Ondřej Rybář na hukot tribun.
A co potom letos, při Světovém poháru před 32 tisíci diváků? „Takový řev jsem nikde nezažil. Trenéři na trati na nás křičeli, ale nic nebylo slyšet. Jen jsem viděl, jak jim klapají pusy,“ líčí Moravec.
Češi skončili druzí, jen 4 vteřiny za Nory.
Během tří let se v sestavě štafety objevili také Jaroslav Soukup, Zdeněk Vítek a Eva Puskarčíková, přesto byl tým vždy silný. A bude silný také dnes.
Norsko, Francie, Česko, Itálie, Rusko, Německo. Těchto šest týmů z celkových 26 bylo považováno za největší favority závodu. Němci však startují ve slabší sestavě. Naopak, do bojů o cenné kovy by mohly promluvit rovněž Ukrajina či Bělorusko.
„Na tři medaile bude tak devět kandidátů. Vzpomeňte na Östersund,“ říká trenér žen Zdeněk Vítek. Ve Švédsku totiž jelo v prosinci na posledním úseku hned devět štafet v rozmezí pouhých 40 vteřin.
Od 17.15 pod umělými světly Kontiolahti bude rozluštěna první tajenka šampionátu.
„Výsledky, které jsou za námi, nám mohou psychicky pomoci,“ říká Gabriela Soukalová. „I když čím méně si je člověk připouští, tím je to možná lepší. Síla našich výkonů tkví i v tom, že se nikdo moc neupíná k minulosti. Každý závod je jiný. Jednou vám foukne, jednou ne. Víme, co dokáží podmínky na trati. Ale budeme se těšit.“
