V Novém Městě na Moravě si už dokonce připsala první start ve Světovém poháru. „Je to pro mě pocta a jsem i hrdá na to, že mohu reprezentovat,“ říká studentka vimperského gymnázia.
Plníte si tím dětské cíle?
To vůbec. Já nikdy neměla sny o tom, že bych reprezentovala. Upřednostňovala jsem studium a běžky jsem dělala pro radost. Nehltala jsem televizní přenosy, neměla jsem doma žádné plakáty se svými vzory a podobně.
Tak to jste mě zaskočila. Chtěl jsem se zeptat, co jste dělala 24. února 2006, když běžela v televizi olympiáda v Turíně...
Když Kateřina Neumannová vyhrála zlatou medaili, to jsem se zrovna koukala. Ale bylo to spíš hodně o náhodě. Neměla jsem to naplánovaný. (směje se)
A co vás nakoplo k tomu, že jste si řekla: Opravdu chci jezdit, už běžky nebudou jen koníček?
Měla jsem možnost zúčastnit se dětských olympijských her v Rumunsku a potom jsem byla na mistrovství světa ve Val di Fiemme. Postupně přicházely velké akce. Člověk se na nich rozkoukával. Vstřebával atmosféru. Ale třeba na podzim jsem ještě nevěřila tomu, že bych startovala na Světovém poháru. A byl to úžasný zážitek.
V čem?
Bylo to doma v Novém Městě na Moravě, tribuny byly plné lidí. My jinak máme na závodech prázdno. Odjeli jsme závody, po nich byla autogramiáda. To jsem si říkala, jestli si tam pro podpis někdo vůbec přijde. A lidi byli úplně úžasní a dětičky si přišly pro kartičku s podpisem.
Když jste v mládežnických kategoriích jezdila hlavně pro radost, hodně jste přemýšlela, jestli jít do ženské reprezentace?
Řešili jsme to hodně na jaře. Letos maturuju a nechtěla jsem to řešit tak, že bych na to kývla a pak nepředváděla adekvátní výkony. Musela jsem tomu přizpůsobit život.
Je pro vás přechod do seniorské kategorie a reprezentace velkou změnou?
Je. Tak nějak jsem si vnitřně ujasnila, že bych lyžování chtěla zkusit a věnovat se tomu na vyšší úrovni než formou koníčku. Byla jsem třeba už v juniorské reprezentaci, ale pořád je to hlavně o partě lidí, o zábavě a bonusem je to, že člověk může cestovat. Tlak na výsledky je, ale pořád je to dětská kategorie. V dospělém lyžování už je to jiné.
I třeba v rivalitě?
Myslím, že rivalita tady je. Jde o to, že na určité závody jedou jen určití lidé, počet míst je omezený a musíte si to vyjet. Není to nenávist, která by kazila mezilidské vztahy, ale rivalita určitě.
Pomáhá vám v přechodu do ženského lyžování i fakt, že váš dlouholetý trenér Petr Steinbach je šéftrenérem ženské reprezentace?
Mezi trenérem a svěřencem by měla být nějaká důvěra a měli by si sednout i jako lidé. Po těch letech, co spolu pracujeme, to mezi sebou nějak máme. Ta domluva a spolupráce je o něco jednodušší, než kdybych přišla do družstva, kde je jiný člověk a začne všechno organizovat v jiném režimu. Ale na druhou stranu, i když spolu pracujeme dlouhodobě, nemám protekci. Nemůže si mě tam prosazovat, protože za nás mluví výsledky, které vyjedeme.
Když jste dřív brala běžky jako zábavu, našla jste teď cíl, kterého byste chtěla dosáhnout?
Po tom, co jsem zažila na Světovém poháru, by byl start na zimních olympijských hrách úžasným zážitkem, který bych si přála zažít. Ale není to tak, že by to pro mě bylo jediné světlo na konci tunelu. Beru to spíš tak, že se cíl skládá z řady střípků, které k sobě musím složit, aby se ho povedlo splnit. Teď mě čeká mistrovství světa do 23 let v Rumunsku. Být do 30. místa by bylo dobré a všechno výš jen plus.
Vybrala jste si sport, který je hodně náročný fyzicky i na logistiku. Nikdy nevíte dopředu, kde budete trénovat. Jezdíte denně za sněhem, proplétáte se mezi turisty na prohrnutých stopách. Máte minimum času na cokoliv jiného. Co vás na tom baví?
Myslím si, že celkově to není jednoduchý sport. Musíme se hodně přizpůsobovat přírodě, spoléhat na ni, co nám nadělí. Na první sníh musíme většinou někam pryč. Český pohár začíná v lednu, ale větší závody už v listopadu. Ale je to krásný sport. Člověk se nezavře do tělocvičny a je převážně v přírodě a představte si to azuro, třpytivý sníh a vy si jedete, kam chcete, čerstvě proříznutou stopou. To vám vrací zpátky tu investovanou dřinu.
Na Šumavě trénují nástupci NeumannovéJejich sezona začíná koncem listopadu a končí posledním březnem. A pak? „Pak máme zhruba měsíc, kdy musíme dohnat všechno ve škole, trochu zregenerujeme a je čas i na další sporty,“ vysvětluje Andrea Klementová. Po měsíci pak začíná letní dřina, jízda na horských nebo silničních kolech, běhy, krosy. „Zimu mám určitě radši. Koneckonců všechno, co v létě děláme, k tomu směřuje,“ popisuje. Běžecké lyžování je náročným sportem, kterému se až tolik dětí v porovnání s ostatními nevěnuje. A po Kateřině Neumannové, která byla svými výkony výjimečná, zůstala díra. Česká reprezentace teď výsledkově spoléhá na Evu Vrabcovou-Nývltovou nebo Petru Novákovou. „Od mladších holek, jako je právě Andrea Klementová, jsme očekávali spíše výkonnostní posuny, což naplnily. Do budoucna je před nimi ještě hodně práce,“ konstatuje reprezentační kouč a zároveň trenér ve vimperském Ski klubu Šumava Petr Steinbach.  Běžkyně na lyžích Andrea Klementová s trenérem Petrem Steinbachem Klementová letos zajela svůj nejlepší výsledek ve slovinské Planici na Kontinentálním poháru, kde byla osmá. „A to mě nakoplo. Dokázala jsem držet krok s holkama, na které jsem loni neměla,“ uznala závodnice. Právě ve Slovinsku si vyjela i účast na mistrovství světa do 23 let. Čeká ji na konci února a právě se na něj připravuje. Vyzkoušela si i atmosféru a konkurenci na Světovém poháru, kde skončila na 51. místě právě na 10 kilometrů. „Pro každého závodníka je nejtěžší přechod z juniorské do dospělé kategorie. Když jsem se díval na historické tabulky, tak právě Eva Vrabcová-Nývltová nebo Lukáš Bauer nezačínali lepšími umístěními,“ dodal Petr Steinbach. Andrea Klementová je nyní nejstarší závodnicí šumavského klubu, který ale může vzhlížet k budoucnosti s optimismem. V mládežnických kategoriích má další talenty - mladší dorostenku Barboru Havlíčkovou čeká start na dětské olympiádě v norském Lillehammeru. V chlapcích se daří Jiřímu Mánkovi nebo Tomáši Kalivodovi. |
