John Gilmour přesluhuje. Za druhé světové války trpěl jako válečný zajatec Japonců, podvýživa mu nezvratně poškodila zrak. „Bylo mu souzeno zemřít, ale odmítl to. To je John. Přes všechny nástrahy tu pokaždé je cesta k přežití,“ řekl Stan Perkins, prezident mistrovství světa atletických veteránů.
V rozličných kategoriích byl letos právě nezmar Gilmour ve svých 97 letech nejstarším z účastníků. Že se tak dělo v Perthu, kde žije a je svébytnou legendou, byl jen bonus. Osmistovku zaběhl za 9:19.93 a v závodě dvou mužů, již se rozhodli běžet proti času, tak skončil za Rumunem Raduem, jemuž je „jen“ 90 let. Na patnáctistovce Gilmour doběhl na posledním, 9. místě, ovšem je zřejmé, že v takovém věku již po pódiu tolik neprahnete.
„Medaile pro mě nejsou to nejdůležitější. Podstatné je, že sám sobě dokážu, že ještě mohu závodit,“ řekl Gilmour lokálním novinám. S běháním skončil jen v roce 2005, aby se staral o svoji nemocnou paní. Když jeho choť zemřela po boji s rakovinou, ke sportu se vrátil. Nepije a nekouří, na zahrádce si zbudoval krátký tréninkový okruh.
V Perthu mu aplaudovaly tribuny a tleskaly i sestry Gina Graysonová a Sue Malaxosová, které Gilmour kdysi trénoval a ony to jako maratonkyně dotáhly na olympiádu; Gina na závod přivedla i své děti a v cíli veterána políbila na tvář.
Gilmour ví, že i jeho životní běh jednou skončí stejně jako u všech ostatních, válečné hrůzy jej však naučily jednu věc: nevzdávat se. „Ale bez ohledu na to, jak moc se připravujete, má stáří pokaždé navrch,“ přiznal deníku New York Times.
A ten se rozhodl vypátrat, zda Gilmour náhodou – snad důstojný Australan odpustí – není vlastně na trati benjamínkem.
Pas vášnivého běžce Dharala Pala Singha totiž uvádí, že se narodil 8.října 1897, tedy že mu je 119 let. Svědomím, jak problematické může být v Indii a dalších chudých zemích vydávání dokladů, se to ovšem zainteresovaným vůbec nezdá; nejstarší muž planety se oficiálně dožil 116 let, nejstarší žena 122.
Thomas T. Perls, americký odborník na výzkum extrémního dožití, tvrdí, že „99 procent lidí vydávajících se za starší 115 let si vymýšlí“. A varianta, že by někdo dokonce ve 119 aktivně sportoval? „Tomu věřím podobně, jako že postavíme raketu a odletíme na Pluto,“ řekl pro NY Times. Nešlo u něj o výsměch, nýbrž o zkušenosti z praxe. Dodal, že by Singhovy výkony byly spektakulární, i pokud by šlo „jen“ o devadesátníka.
Zatímco Gilmourův život zdokumentovaly mimo jiné dvě biografie, tenhle indický Forrest Gump nemá potvrzení téměř na nic. Zástupci veteránské atletiky po něm čtyři roky chtěli jakýkoli důkaz jeho věku – školní záznamy, lékařské zprávy, armádní doklady; cokoli. Nepřišlo nic.
Málokdo mu věří a svérázný Ind s typickým plnovousem a turbanem zůstává záhadou. „Závidí mi moje zdraví, věk i běžecké schopnosti,“ řekl prostřednictvím tlumočníka pro NY Times: „V tomto se mi můj stav stal prokletím.“
Gilmourovu životní střídmost on ještě povýšil: zdržuje se také konzumace smažených jídel, másla, cukru, čaje i kávy. Má prý tři syny, čtyři dcery a 21 vnoučat. Singh se tuze toužil vypravit do Perthu a zajistit si slávu, neuspěl však ještě mnohem dříve, než vůbec mohl vyhlížet start: kvůli chybějícím dokumentům nedostal víza. Úředník navíc jeho věk odhadl na „zhruba 78 let“.
Možná nakonec ale právě tohle může sloužit za happyend. Jiný Ind Abdussamed Ambzhthingal (75), jenž se na šampionát veteránů na rozdíl od Singha dostal, totiž pronesl: „Je aktivní ve velmi pokročilém věku, což mě inspiruje.“
Běhat zkrátka lze stáří, dokladům, pochybám i všemu ostatnímu navzdory. Třeba jen pro radost.
