"Doufám, že družstvo bude hrát tak, že se bude vyhrávat. A nemluvím samozřejmě o české lize, ale o Eurolize," nechala se slyšet dvaatřicetiletá pivotka.
Smělé plány? Ale od toho Ferančíková v týmu je. Jak sama říká: "Jsem typ, který povzbuzuje a snaží se být vždycky pozitivní. Takže se o to budu snažit i teď."
Od mistrovství světa utekly necelé tři týdny. Jak probíhaly?
Ten začátek byl docela hektický. Syn Matýsek byl doma, manžel odjel na služebku. Do toho rádio a nějaké rozhovory. Moje hodinka na Radiožurnálu s panem trenérem Blažkem a Matýskem byla hodně vtipná. První týden jsem se spíš dostávala do rodinné pohody. Minulý týden jsme už začaly s tréninkem, ale měly jsme kromě čtvrtka každý den jen jediný.
V jaké formě se momentálně USK Praha nachází?
Družstvo se pomalu dává dohromady. Určitě nějaký čas ještě potřebujeme. Složení máme skvělé. Já jsem v tomhle směru optimistická. Někdy to trvá třeba měsíc. Myslím si ale, že tentokrát to tak dlouho trvat nebude. Všechny hráčky jsou na takové úrovni, že vědí co udělat, aby se vyhrávalo.
LOUČENÍ S TITULEM. Michaela Ferančíková se s USK Praha napoprvé loučila v roce 2009. Bylo to první zlatou medailí pro Prahu po 13 letech.
Jakou úlohu byste v týmu měla mít vy?
Jsme tu čtyři pivotky. Kdybych nechodila do základu, ale vstupovala do zápasů z lavičky, určitě bych s tím problém neměla. Jsem typ, který povzbuzuje a snaží se být vždycky pozitivní. Takže se o to budu snažit i teď.
Zajímá mě teď vaše role mimo palubovku. Před odchodem jste byla kapitánkou. Vrátíte se do této pozice?
O tom jsme se zatím moc nebavili. Určitě si s panem Blažkem sedneme a o rolích se pobavíme. Důležité je, že mluvím plynně anglicky, takže zapadám do českých i do cizinek. Když jsou nějaké problémy, obrací se to ke mně.
Sledovala jste loňskou sezonu USK, která se klubu příliš nevyvedla?
Přiznám se, že jsem basketu moc pozornost nevěnovala. Měla jsem trochu jiné starosti. Když se Mates narodil, byla jsem na pár zápasech. Přišla jsem i na finále. Něco tomu družstvu chybělo. Můžete mít třeba deset hvězd, ale pokud nemají chemii na hřišti i mimo hřiště, tak to nefunguje. Myslím, že v tomto družstvu ta chemie je. Snad to bude fungovat.
DVĚ KAPITÁNKY. Když se v roce 2003 setkaly na ME Sandra Le Dréanová (vlevo) a Michaela Ferančíková, ještě netušily, že si předají v USK Praha kapitánskou funkci. Le Dreánová skončila kariéru loni, Ferančíková se naopak k basketbalu vrací.
Podařilo se přenést pozitivní atmosféru z národního týmu?
Určitě. Hlavně je to teď jiné, než když máte šest cizinek. Když si jdete někam sednout, jde skoro celé družstvo. Evina Maltsiová s Lindsay Whalenovou už také zapadly. Takže jediná cizinka je vlastně DeLisha Milton-Jonesová, která v Evropě působí už mnoho let. Už je poevropštělá. Některé Američanky takové nejsou, ale ona je v pohodě. Ale uvidíme, až přijdou kritické chvíle.
Jaké cíle by si v tomto roce USK Praha měl dávat?
Česká liga je jasná. Chceme vyhrát. A v Eurolize chceme postoupit dál. Do play-off ale nechceme z posledního místa. Chceme útočit. Družstvo na to má. V Eurolize jsme zatím nic nedokázali. To je škoda.
Na USK zatím nechodí diváci. Myslíte, že by se to letos mohlo zlomit?
Já doufám, že stříbrná medaile z mistrovství světa by mohla diváky přilákat. Hlavní je asi to, že polovina nároďáku je tady. Hlavně aby chodili na Evropskou ligu. Bylo by to fajn.
