Ten masivní kus kovu stojí u stadionu na zemi, mezi popelnicemi pro tříděný odpad a stánkem se zmrzlinou. Memento dávných časů. Obří zvon z berlínské olympiády, takřka desetitunový, přes tři metry vysoký.
Býval zvyklý na jiné zacházení. Příslušníci Národní socialistické dělnické strany jej roku 1936 vyzdvihli na kamennou věž, odkud během her mohutně vyzváněl.
Dávno oněměl.
Věž, ukrývající i část filmového archivu nacistů, proměnila v roce 1945 Rudá armáda svým ostřelováním v hořící komín a o dva roky později ji britské jednotky odstřelily.
Zvon se zřítil ze 77 metrů, praskl. Nacistické symboly na něm byly znehodnoceny, dočasně sloužil Britům též jako terč pro nácvik protitankové střelby.
MEMENTO. Prasklý zvon dnes stojí v obležení kontejnerů.
Stadionu, u kterého ho dnes „vystavují“, je už 82 let. Tento týden se stane jevištěm pro hvězdy Schippersovou, Lavillenieho či Warholma, přesto nadále připomíná své pohnuté dějiny.
Pro olympijské hry 1936 si Adolf Hitler přál velkolepou arénu dle antických vzorů, a tak se zrodil kolos pro 110 tisíc diváků po vzoru římskéhp Kolosea. „Hitlerův architekt“ Albert Speer nechal stěny stadionu vyložit dlaždicemi z lasturového vápna.
Dnes se sem vejde 74 tisíc diváků. Zatímco zvenku si stadion zachoval dávný ráz, uvnitř je úplně jiný. Kamenné stupně byly nahrazeny šedými sedačkami, tribuny zakryla střecha. Na místě olympijské škvárové dráhy je od mistrovství světa 2009 revoluční povrch modré barvy z polyuretanu a granulátu za 400 tisíc eur, na němž letos vyměnili horní čtyřmilimetrovou vrstvu.
A přece stále vnímáte: tady seděl Hitler, támhle v té stále ohořelé číši plál oheň a tam dole běhal Jesse Owens, ačkoliv nacistický list Völkischer Beobachter v roce 1936 žádal, ať jsou „negři vyloučeni z účasti na hrách“.
Koho by napadlo, že dnes povede ke stadionu třída, nesoucí Owensovo jméno.
Poté, co vybojoval čtyři zlaté, rozšířily se i mnohé nepravdivé legendy. Například že Hitler mu odmítl podat ruku. „Ale to není pravda,“ napsal Owens v autobiografii. „Hitler seděl na tribuně, já byl dole na ploše. Mávl na mě, já mávl na něj. Stačilo mi, že jsem postavil na hlavu jeho teorie o nadřazenosti ras.“
Hitler v úvodní den her na stadionu osobně gratuloval všem německým vítězům, načež mu lídři MOV sdělili, že v rámci olympijské neutrality musí blahopřát buď všem vítězům, nebo žádnému. „Tak žádnému,“ odvětil před druhým dnem, kdy poprvé zvítězil též Owens.
Pravda naopak je, že se Američan při kvalifikaci dálkařů spřátelil s Němcem Lutzem Longem, který mu po dvou neúspěšných pokusech poradil, jak si upravit rozběh. „Chtělo to od něj spoustu odvahy, aby se stal mým přítelem před očima Hitlera,“ prohlásil Owens. „Tohle 24karátové přátelství pro mě bylo cennější než všechny medaile. Smutné je, že jsme se už nikdy nepotkali.“
Po návratu do Spojených států odmítl prezident Franklin D. Roosevelt pozvat Owense do Bílého domu. V právě probíhající kampani před dalšími volbami se obával, že by jej takové gesto připravilo o voliče z jižních států. A tak si Owens ulevil: „Nebyl to Hitler, kdo mě urazil. Urazil mě Roosevelt. Neposlal mi ani telegram.“
Dva roky po hrách se na Olympijském stadionu uskutečnilo i památné střetnutí forbalistů Německa a Anglie, jehož aktérem byl i legendární Stanley Matthews. Do čestné líže zasedli i Goerring a Göbbels.
Jméno Jesse Owense ční mezi olympijskými vítězi, kteří jsou zvěčněni na Maratónské bráně
„Po celém Beríně jsem tehdy viděl plakáty a vlajky s obličejem Hitlera, to byl pro mě varovný signál,“ vyprávěl Matthews. „Na stadionu, kde měl každý z diváků malou vlajku s hákovým kížem, jsme si připadali úplně ztraceni.“
Anglickým fotbalistům tehdy v šatnách před zápasem řekli, že mají pozdravit německé vůdce nacistickým pozdravem. Odmítli, ale byli posléze přinuceni, aby „v zájmu zachování evropské jednoty“ tak učinili. Při pozdravu však v gestu vzdoru odvrátili hlavu.
Němce porazili 4:2. Jeden z gólů vstřelil Len Goulden z West Hamu, který vzápětí hlasitě k tribunám vykřikl: „A teď ať nám salutují.“
Za druhé světové války se z Olympijského stadionu během náletů spojenců stal i podzemní bunkr.
Owensův přítel Lutz Long padl roku 1943 coby voják německé armády při invazi Spojenců na Sicílii.
Stadion žil dál. Po válce spadal pod britskou správu, zároveň se však stal i domovem fotbalistů Herthy i místem, kde se každoročně hrálo finále Německého poháru. Hostil fotbalový světový šampionát v roce 1974, kdy se na něm představily reprezentace obou zemí rozděleného Německa, tedy SRN i NDR, hostil i další šampioníát v roce 2006, kdy při penaltovém finále mezi Itálií a Francií viděl proslulé drcnutí Zidaneho do Materazziho.
Na stadionu koncertovali Rolling Stones, Michel Jackson i Madonna, každoročně se zde konal i atletický mítink, později nazývaný ISTAF, na němž padlo devatenáct světových rekordů.
Roku 1998 se sice v berlínském Senátu rozhořela ostrá debata, zda má být stadion zbourán a nahrazen novým, nicméně převážil názor, že bude pouze zrenovován.
Olympijský stadion v Berlíně dnes.
V novém hávu jej tak zažil Usain Bolt 6. srpna 2009 při své nezapomenutelné stovce na světovém šampionátu atletů. „Jsem připraven poprat se s čímkoliv, co se mi v Berlíně postaví do cesty,“ sdělil. Do kamery na startu finále pronesl: „Let´s go.“ Tak jdem na to.
Pak zaklekl do bloků a udělal 41 kroků k času snů.
Devět. Pět. Osm. Když tato tři čísla zazářila na časomíře, všichni přítomní se ocitli v extázi. Co to má být? „Ten běh přivedl atlety do stavu erotického vzrušení,“ psal list Der Tagesspiegel, zatímco Beliner Zeitung tvrdil: „Bolt je Houdinim nebo Davidem Copperfieldem atletické dráhy, který nenechá zmizet slona ani rozřezat mladou ženu, ale zato odstraňuje časové hranice.“
#OnThisDay in 2009, Usain Bolt broke the 100m world record in Berlin https://t.co/S7sZ2xMqJQ
O čtyři dny později vymazal Bolt časem 19,19 zdánlivě nepřekonatelný světový rekord Michaela Johnsona na 200 metrů a sám Johnson vyřkl: „Nikdy nikoho jsem neviděl vyběhnout zatáčku jak jeho. Neběžel kdovíjak technicky, ale doslova ji vydřel – a pak se smál.“ Od starosty města dostal Bolt za odměnu třítunový kus Berlínské zdi. Kdyby si jej chtěl odvézt domů, zaplatil by v letadle za nadváhu 130 tisíc dolarů.
Tehdy mu říkali, že je spasitelem atletiky.
„Já? No to nevím,“ otřepal se. „Není těžké dělat, co dělám, protože jsem při tom sám sebou. Je to vlastně legrace.“
Na tom samém šampionátu se poprvé zjevila na scéně vrcholné atletiky jistá jihoafrická běžkyně Caster Semenyaová, ovládla osmistovku a roznítila bouřlivé debaty o jejím ženství, jež neustaly dodnes.
Její triumf zcela zatlačily do pozadí pochybnosti o pohlaví Semenyaové, k nimž zavdal příčiny mužný zjev a hluboký hlas atletky. Zpočátku působila vyplašeně. Pak v rozhovoru pro časopis You uvedla: „Pro mě jsou všechny takové debaty žertem, který mě nevyvede z rovnováhy. Vůbec na to
nemyslím. Bůh mě stvořil takovou, jaká jsem, a dal mi talent běhat. Jsem na sebe pyšná.“
Při hrách v roce 1936 měli muži v Berlíně na programu atletických soutěží 23 disciplín a ženy jen šest. Letos, kdy poprvé přibylo do programu 50 kilometrů chůze žen, je poprvé v historii mistrovství Evropy dosaženo genderové vyváženosti. Ale jak zacházet se Semenyaovou, ani elita atletické asociace IAAF dosud nedořešila.
Doteky minulosti: Sochy z roku 1936 a Maratonská brána, kudy přišel i Hitler na slavnostní zahájení berlínské olympiády. Teď se tu koná mistrovství Evropy atletů. Zevnitř je už stadion úplně jiný, ale z vnějšku na vás stále dýchá ten rok 1936... https://t.co/XasCeOxFka
Ovšem Berlín má teď patřit jiným hrdinům, takřka 300 tisíc vstupenek už je prodáno, pět finálových večerů je dokonce vyprodáno.
„Německé publikum bývá férové, ocení kvalitní výkon od kohokoliv,“ těší se oštěpař Jakub Vadlejch.
Dnes se na stadionu, kudy kráčely nejen sportovní dějiny, rozdělí první medaile.
