Před týdnem, v pondělí 19. srpna, se poprvé objevil v žebříčku ATP vysoko, jako nikdy předtím.
Ale oslava neproběhla. "Šli jsme na večeři a ťukli na to, že ´ Číslo 5 žije´ . Tím jsme to pro teď ukončili. Kdyby to zůstalo na konci roku, oslava by byla lepší," netají 27letý český tenista.
Pro svou zcela novou situaci má na US Open navíc připravenou novou kolekci od firmy HaM. Na jejím výsledném vzhledu oblečení se zčásti sám podílel. "Je to poměrně zajímavý, hezký," pochvaluje si.
Dá se posun ze šesté na pátou pozici srovnat s nějakým jiným v žebříčku?
Srovnávat nejde. Každý číslo je jiné. Nejde to srovnávat. Bodově jsou rozdíly velké, herně mezi hráči minimální, a o to je to těžší. Nedělají se velké skoky, každé místo je víc ceněný. Navíc, když člověk předběhne hráče, kterého předběhne (Švýcara Federera - pozn. red.). Taky už to byla nějaká doba, trvalo to a jsem rád, že trpělivost se vyplácí.
Tomáš Berdych
Jak velkou výzvou je teď No4? Speciálně, když momentálně čtvrtý Španěl Ferrer nemá právě oslnivou formu.
Sice teď nevypadá úplně nejlíp, ale začátek roku až do Paříže měl vynikající, udělal si velký náskok. Ale závěr roku má hodně nabitej. Je to další krok. Ještě jsou tam furt čtyři místa. Pořád je kam to posouvat, zlepšovat. Ale určitě nebudu koukat nikam dál než na jednoho přede mnou. A nesmím zapomínat, že za mnou je dalších iks vlčáků, kteří se chtějí dostat na ten flek. Je to nekončící boj.
Jak výjimečná je společnost v TOP 4 s Djokovičem, Nadalem a Murraym?
Někdo si může stěžovat nebo zmínit, že je to těžší, že velké turnaje vyhrávají ti samí hráči a je těžké dostat se na žebříčku jinam. Ale když se to někomu povede je to mnohem víc cennější než v minulosti, kde se střídali první hráči a každý grandslam vyhrál někdo jiný.
V Cincinnati jste porazil Murrayho, hrál v semifinále s Nadalem. Jak se cítíte před začátkem US Open?
Je to dobrý, v Cincinnati jsem se postupně zlepšoval, bylo to ok. na rozdíl od předešlého podniku v Montrealu.
Trvalo vám déle přivyknout si na rychlé betony?
To ne. Tohle je asi nejjednodušší změna, na kterou jsem navíc měl dost času. Povrch je navíc nejednodušší na pohyb i na odskok míče, spíš šlo o tu pauzu v létě. A jeden smolný zápas...
Loni jste v New Yorku porazil Federera, prohrál v semifinále s Murraym. Jak se vám vracelo do areálu ve Flushing Meadows?
Dobře. Vždycky se vrací dobře na místo, kde se daří. Ale... Loni byl třeba Wimbledon šílený a letos to bylo dobrý. Tohle jsou drobnosti, na které si člověk může vzpomenout. Když jsou ty vzpomínky blbý, rychle je zažene. Když jsou dobrý, může vzpomínat víc.
Jak dlouho vám zůstalo v hlavě loňské semifinále s Murraym, které jste odehráli ve větrné smršti?
Nějakou dobu jo. Ale spíš mě utkvělo to, jak se organizátoři zachovali potom. Když člověk hraje, jsou špatný podmínky, ale zápas musí dohrát, a pak jdou hrát po něm, ale po setu jim řeknou: Hmmm, moc fouká, běžte domů, tak to je šílený. Proč my jsme nešli a byli tam čtyři hodiny, lítali ve větru a s tenisem to nemělo absolutně nic společného? Nikdy předtím se kvůli větru žádný zápas nepřerušil. Přišlo mi to divné rozhodnutí, ale oni jich tady pár mají, dost srdnatě se jich drží a nevypadají, že by od nich chtěli upustit.
Třeba?
Pondělní finále. První kolo na tři dny. A podobné věci, to se jim daří poměrně dobře.
Z pondělního finále byste asi před daviscupovým semifinále v Praze neměl radost.
Ale i kdyby... Jenže proč je první kolo na tři dny a pak jsou ve středu už zápasy druhého kola? A čtvrtfinále ve čtvrtek? Nechápu ten systém. Jednoduché věci fungujou, nikdo neříká půl slova jako třeba ve Wimbledonu, ale tady se drží něčeho, na co každej nadává.
Ve čtvrtfinále byste mohl oplatit loňskou porážku Murraymu. Jste ve stejné čtvrtině pavouka.
Někde jsem to slyšel. Ale neviděl. Nejdřív je dlouhá cesta se tam dostat. Pak by to bylo určitě příjemnější. On hraje na grandslamech vždycky o kousek líp. Ale člověk neví. Poslední dva zápasy pro mě dopadly dobře, takže není proč se něčeho takového obávat.
Ve druhém kole zase můžete narazit na mladého krajana Jiřího Veselého.
Už v Montrealu jsem trenérovi Tomáši Krupovi říkal, že si na US Open zahraju s Jirkou v prvním kole. Když jsme přijeli do New Yorku, říká: ´Když vyhraješ, jdeš na Jirku.´ No tak jsem se sekl o zápas. Bylo by to hezký, s Čechem jsem hrál naposledy asi před dvěma lety, s Radkem Štěpánkem v Šanghaji.
Jak se vám jeví kurty a míče v New Yorku? Vše při starém?
Zdá se mi, že kurty jsou spíš pomalejší. Ale možná je to tím, že jsme tady byli ze začátku a kurty nejsou takový, jak se říká zašpiněný. Pak se trochu zrychlí. Teď to víc bere rotaci, víc to skáče, kurt je jakoby hrubší. Uvidíme podle prvního zápasu, z tréninku těžko soudit.
Jak jste na to zdravotně. Čekají vás těžké tři týdny - US Open a pak v Praze daviscupové semifinále proti Argentině.
Všechno drží. A když to budou tři týdny v řadě, bude to super. Síla se vždycky někde najde.
Nemluvil jste v New Yorku s Del Potrem o daviscupovém semifinále?
V sobotu jsem s ním trénoval, víceméně se akorát zeptal, jaký bude povrch. Nastínili jsme mu, ať si přiveze brusle, že na něčem takovým ještě nestál.
Kdo je pro vás největší favorit US Open?
Asi Rafa. Lehce to tady zpomalili a balon nějak zbytečně skáče, takže bude dost těžký s ním něco dělat. Ale uvidíme, sice už tady vyhrál, ale na jeho poměry tady nikdy neexceloval. Roky to nebylo jeho místo. Jenže ta jeho letošní forma...
Po Cincinnati jste přiznal, jak moc vás udivuje jeho rychlá hra.
Nejhorší je, že slýchám: Tys ho třikrát porazil a proč si ale patnáctkrát prohrál? Oba jsme se zlepšili, někdo víc, někdo míň, ale největší rozdíl je ten, že s ním člověk hraje třeba až v semifinále. A to je něco jiného. On v prvním kole vyhraje 6:4, 7:5, na své poměry to přebojuje a pak jak jde šíleně dál a dál. Ne, že se s ním nedá hrát, ale člověk marně hledá, co kde jak, přes co by to mohlo jít. A ve finále, to už je skoro nehratelný Ale já teď nehodlám absolvoval celý proces, abych se dostal do pozice, že s ním budu hrát v prvním kole. To opravdu ne! Jenom proto, abych ho třeba porazil. To s ním radši prohraju ještě párkrát ve finále, nebo se pokusím ho porazit v semifinále nebo ve finále.
Jaký je to pro vás pocit podívat se do pavouka a vidět: čtvrtfinále Murray, semifinále Djokovič, finále Nadal?
To je dnešní chlapský tenis. Aby člověk vyhrál, musí porazit minimálně dva a někdy i všechny tři. Není to nic jednoduchý. O to by to pak bylo cennější.
V New Yorku je máte shodou okolností seřazeny podle toho, jak moc vám nevyhovují.
To je pravda! Že bych se jako mohl rozehrát? To by bylo hezký! Ale ne, už zas moc básníme, pojďme zpátky.
Takže do prvního kola. Jak moc znáte Itala Lorenziho?
Nikdy jsem s ním nehrál, ale párkrát ho viděl. Ale naštěstí by to neměl být Monfils, v tomto je to lepší. Ale člověk musí do každého zápasu s pokorou a tím, že si jde uhrát to svoje. A když to zvládne, může se zase bavit dál.
Ve vaší pozici nemůžete jezdit na grandslam s jiným cílem než se pokusit vyhrát...
... zas bych v tom byl ještě trochu opatrnější! Zase skončíme u toho prvního soupeře. Spíš je to další krok. Když bude člověk trpělivě a poctivě šlapat cestičku, je to cíl a kdyby se jednoho dne povedl, to je to, proč tenis dělá.
