Byl jste před startem nervózní?
Většinou spím dobře, ale před závodem jsem byl čtyřikrát vzhůru. Nevěděl jsem, co mě čeká. Ale bylo to jiné napětí, než když člověk běhá vpředu o medaile.
Kolikrát jste Jizerskou padesátku jel?
Teď už dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1997, kdy jsem se loučil s aktivní kariérou. Tehdy jsem vyhrál.
Co se od té doby změnilo?
Kolem padesátky je větší kolotoč a jede víc hvězd, jak si doba žádá. Samotný závod ale zůstal pořád stejně příjemný. Čtyři tisíce účastníků, to je pro pořadatele vyznamenání.
Jaký pocit to je vrátit se do závodní stopy po 10 letech?
Hrozně pěkný, samozřejmě jsem neměl žádné ambice. Chtěl jsem si padesátku vychutnat, i když jsem se nakonec taky nechal strhnout. Když se blížil závěr a já viděl, že už to vydržím, sáhl jsem si na dno.
Co vás přesvědčilo ke startu?
Můj kamarád Láďa Mizera. On ke mně jezdí na chalupu a pořád mi říkal: To musíš jet. Já na to: Dej mi pokoj, už jsem se nazávodil dost. Jenže on do mě pořád vartoval, takže jsem nakonec podlehl. A jsem za to hrozně rád, protože mě to přinutilo na sobě pracovat. Normálně jsem hrozně línej, takže bych nic nedělal.
