Je pravda, že ani Jugoslávie, ani Argentina se neobešli bez zaváhání, to je ovšem u tolika zápasů celkem přirozené. Oba týmy si svou účast ve finále zasloužili především vítězstvím nad domácím favoritem, přičemž v případě Jugoslávie, která musela Spojené státy vyřadit až ve čtvrtfinále, kdy už šlo o všechno, to platí dvojnásob.
Finálovému zápasu se nedá vytknout prakticky nic a řečeno slovy domácího trenéra George Karla, která použil už v komentáři své první porážky, viděli jsme rozhodně „basketbal úrovně play-off profesionální NBA“, a proto šlo o „velkou oslavu světového basketbalu“, v tomto případě však již bez účinkování světové basketbalové velmoci č. 1. Dá se dokonce tvrdit, že pokud byly tři porážky amerického výběru v řadě pro amerického fanouška „pitím poháru hořkosti“, tak jim finále svou úrovní a dramatičností připravilo ještě jeden drink.
Během fantastické dvouhodinovky potvrdili hráči obou týmů všechno to, co se během téměř čtrnácti dnů probíralo o americkém a neamerickém basketbalu na všech úrovních. Výkonnostní odstup zbytku světa se skutečně dramaticky zmenšil.
Svět má tedy pro příští dva roky svého staronového krále. Země z jihu Evropy, ještě před nedávnem sužovaná válkou znovu dokázala, jak geniální má basketbalisty, jak tuto hru miluje a že může s hrdostí světu nabídnout to, čemu se říká „jugoslávská basketbalová škola“.
Jen pro zajímavost. V jednom z nesčetných rozhovorů tady v Indianapolis srovnával přípravu hráčů na jihu Evropy a v USA „Peja“ Stojakovič takto: „Američtí hráči jsou od mala sice přirozeně šikovní a talentovaní, ale hráč, který nemá okamžité výsledky bývá často nekompromisně vyřazován a nemá čas na to, aby dokázal, že svou pílí může něco dokázat. V tréninku jsou Američané svým systémem omezeni na necelých dvacet hodin týdně jak na high school, tak na college a jen někteří dokáží tento handicap individuálně dohánět.
U nás, v nesrovnatelně chudších podmínkách, dře každý mladík i šest hodin denně, dvoufázově, aby se prosadil. Jsem přesvědčen, že jiná cesta nevede a že tento systém je správný. A právě teď se tyto rozdíly v přístupu k přípravě mladé generace začínají více a více projevovat.“
Individuální herní projev jednotlivce, jeho atletické schopnosti a basketbalová ladnost prohráli tentokrát s účelností, chytrostí, nasazením, vůlí a kolektivním pojetím na celé čáře.
Jugoslávie předvedla v USA jen svou výkladní skříň, ale na Balkáně čekají tisíce talentů na to aby se v příštích letech staly těmi, kdo budou úspěšně napodobovat své současné idoly.
