Konečně se obří Kombank Arena zaplnila a předvedla pár solidních ukázek toho, jak na Balkáně vypadá sportovní vášeň. A v tomto prostředí v pátek před půlnocí skončil český basketbalový sen.
V semifinále olympijské kvalifikace vyhráli domácí Srbové 96:72 a těžko říct, kdy bude mužský tým v příštích letech někdy zase takhle blízko účasti na letních hrách.
Rok 2016 nabídl pravděpodobný generační vrchol. Češi zůstali takříkajíc v posledním výškovém táboře. Cestou k hoře jejich basketbalových nadějí foukalo příliš mnoho - a podmínky nebyly nepříznivé pouze zvnějšku, ale také zevnitř.
Byly to tuze lákavé představy, že se v roztančeném Riu utkají třeba s Američany. Čert vem, kolik hvězd jim chybí a že tohle nebude Dream Team v pravém slova smyslu; jakákoli olympijská konfrontace s nimi by byla památkou na desetiletí. Jenže zůstalo u představ. Proč?
Protože už loňské mistrovství Evropy, kde tým vedený dvojicí Tomáš Satoranský, Jan Veselý skončil na historickém 7. místě, bylo herně téměř stropem. Duo S+V aspirovalo dokonce mezi nejlepší na turnaji. I další měli formu, a co bylo ještě podstatnější: celek převyšoval součet kvalit jednotlivců.
Češi hráli týmově, dynamicky, s chutí a obětavostí. Zároveň byli na soupeře skvěle připraveni.
I tak skončili sedmí, přičemž do Ria přímo prošli jen finalisté.
Teď tým dostal unikátní příležitost zabojovat o téměř nemožné. Ale co je na sportu při porážkách kruté, bývá s odstupem zároveň spravedlivé. Většinou rozhoduje kvalita. Jako v Bělehradu. Srbové byli lepší. O dost.
I objektivní faktory pro konec českého snu existují. Jelikož sází na sehranost a semknutost, byla kratičká příprava po těžké a dlouhé sezoně limitující. Málokdo tu ze sebe vyždímal to nejlepší a Satoranský a Veselý v tom nebyli sami, i srbská esa chvílemi spíš jen naznačovala, co umějí. Jenže výběr trenéra Ronena Ginzburga na tyhle dva spoléhá v ještě větší míře, jiní borci takového formátu k mání nejsou. Když nerozkvetli do loňské síly, rázem to nebylo mužstvo, které může šokovat těžké basketbalové váhy.
Šlo něco udělat jinak?
Absence kanonýra Davida Jelínka, jenž nechtěl přijmout malou minutáž, se jeví spíš jako detail. Možná by s ním v kádru Češi potkali Srby až ve finále, možná ano. Ale že by šikovný střelec sám skolil obra? To je po pátečním vývoji zbožné přání, generálství po bitvě, neboť zrovna trojky tým v semifinále proti Srbsku netrápily.
To spíš obr Ondřej Balvín mohl pomoci, vždyť i kouč Ginzburg řekl: „Kdo ví, jak by to vypadalo s ním.“ Jenže dal přednost Letní lize NBA.
Nejpravděpodobnější vysvětlení zní takto: generační vrchol byl krásný i krutý, protože zároveň ukázal limity. Pokud se tento tým sešel v maximální vyladěnosti, byl schopen jednorázově zatočit i s velmi silnými protivníky. Pokud vše neklapalo na maximum, nikoli.
Což byl případ Bělehradu. Jelikož má Satoranský ústní dohodu ohledně angažmá v NBA a v zámoří se mocně řeší také budoucnost Veselého, nemusí se čeští basketbalisté ve stejném složení sejít hodně dlouho.
O bělehradské šanci se dopředu tušilo, že bude unikátní.
Byla - a zůstala nevyužita. Ale nejspíš po právu. Je to realistický výsledek.
