Jakub Houška, kapitán Děčína, ho vyhrál. V Pardubicích chtěl skórovat, ale po souboji pod košem se zřítil na palubovku. Hlavou napřed. Byl několik minut v bezvědomí, měl zapadlý jazyk, krvácel.
"Bolí mě trošku hlava, ale už to docela jde," hlásil pivot Houška v neděli před polednem z pardubické nemocnice, než si pro něj přijela manželka se synkem.
Jaká je tedy diagnóza?
Nějaký lehký otřes mozku. Pak sedm osm stehů nad obočím, kde mám tržnou ránu. A ruka v sádře kvůli naštípnuté kůstce nad zápěstím. To by asi stačilo.
Co si pamatujete?
Začátek zápasu a pak až sanitku, ale z té taky jen něco. Jinak nevím, co se dělo a nedělo. Až večer v nemocnici jsem v televizi viděl, co se stalo. Když jsem se bavil s kluky z týmu, myslel jsem, že k tomu došlo o dva tři útoky dřív. Ten, při kterém jsem spadl, jsem zapomněl.
Jak na vás zapůsobilo, když jste pád ze 3. minuty viděl?
Nic moc to se mnou nedělalo. Asi jsem si to ještě vzhledem ke svému stavu neuvědomoval, motala se mi hlava, bolela. Spíš mě zaujalo, že jsem spadl na levý bok a sádru mám na pravé ruce. Ani se v tom nechci moc pitvat, abych o pádu do budoucna nepřemýšlel.
Kdo vás v nemocnici navštívil?
Byl tu se mnou náš masér a taky generální manažer Lukáš Houser, který je z Pardubic a zůstal tady. Přivezli mi věci, oblečení, jídlo. A dneska (v neděli) za mnou přišel Muirhead a masér Jirka Šmíd, kterého znám z reprezentace.
Vyčítáte Muirheadovi faul?
Vůbec. Jemu ani Nelsonovi, který byl u toho taky. Ani jeden za to nemůže. Corey Muirhead skáče vysoko, přiletěl tam a chtěl mi dát blok. Nikoho nechtěl sestřelit. Možná mě ještě Nelson přistrčil, ale takových soubojů jsou stovky. Byl jsem v klinči dvou lidí, otáčel jsem se a hráče, kteří byli ze strany a zezadu, jsem neviděl. Trošku moje chyba. Mohlo to dopadnou líp, ale taky o dost hůř. Byl jsem rád, že se Corey za mnou přišel podívat.
A asi si hodně oddychl, že?
Je rád, že jsem takhle v pohodě. Myslel si, že to bude o dost horší. A hlavně mi do nemocnice přinesl kartáček na zuby a pastu, což nikoho nenapadlo.
Když slyšíte, že jste bojoval o život, zamrazí vás z toho?
Spíš mě trošku mrzí, že se hned ozvali lidi z bulváru, jdou po senzacích... Ve mně ale nic z toho boje o život není, já si ho nepamatuju, a to je možná dobře. Jsem rád, že jsem mluvil s mamkou a manželkou, byly hotové, koukaly na to v televizi. Což bylo nejhorší, viděl to celý basketbalový národ. Dostal jsem přes 200 esemesek, na Facebooku mám milionů vzkazů. Je fajn, když cítíte podporu. A jsem i rád, že Lukáš Houser komunikoval s mojí rodinou, věděli tak, co se děje. I trenér psal mamce. Hezké.
Viděl pád i váš malý syn?
Ano, taky se díval. Ale spíš se divil, co tam dělají ti lidé v pláštích. A ptal se, jestli jsem jim sebral míč a dal koš.
Neřekla vám žena, ať skončíte?
Neřekl to nikdo a neřekne. Všichni vědí, že se ze všeho vyhrabu. Už si dělám srandu, že potřebuju úspěch, aby mě pak něco srazilo. Mám vlny. Teď jsem dole, snad mě tedy zase čeká nějaký výborný zážitek.
Mononukleóza, v únoru taky pád na palubovku, po kterém jste musel do nemocnice, teď tohle. Přemýšlíte, za co vás osud trestá?
Nevím, na tyhle věci moc nevěřím. Spíš byste se měl zeptat mamky. Ale v tomhle jsem smolař.
Jak vás znám, na hřiště budete chtít brzy zpátky. Kdy?
Teď jsem rád, že sedím. Pět šest týdnů budu mít ruku v sádře. Naštípnuté kosti v zápěstí, to není dobré. A zrovna pravá ruka. Možná ale sádru sundám dřív, abych zápěstí začal rozcvičovat. Počkám, až to sroste. Už ve středu chci být ale v naší hale jako divák, šlágr s Prostějovem si nenechám ujít.
Budete se pak bát, anebo půjdete zase do soubojů naplno?
Doufám, že naplno. Stalo se mi hodně věcí a vždy jsem se oklepal. Nemám v sobě žádný blok. Ale uvidíme na hřišti. Třeba už nebudu chodit na smeč, ale dám koš podběhem a protihráči kolem mě jen proletí.