„Víte, já nevím, proč se mluví v tom tónu, proč to zase nevyšlo. Já bych spíš řekl, proč to zase vyšlo. Jsme jediný klub, který byl ve třech finále po sobě jdoucích. Dvakrát v poháru, jednou v lize. A že jsme prohráli v Pardubicích, které mají nejvyšší ambice a jako jediné v NBL zatím porazily Nymburk? Asi to zkrátka byl náš strop, že jsme se s nimi dostali do finále. A zaslouží si to poděkování a hodnocení, že to je úspěch,“ tvrdí děčínský trenér Pavel Budínský.
Berou to tak jako vy i hráči?
Nikdo nejde do finále s tím, že řekne, fajn, budeme druzí. Jasně, kluci byli smutní, ale s odstupem času to vyhodnotíme tak, že jsme vlastně v nejúspěšnějším období tohoto klubu. Já ho hodnotím jako naprosto skvělé, na obhájci titulu z Prostějova, který nebyl ani ve Final 4, je to dobře vidět. Tam říkejme, že to je neúspěch. Ale pro nás je to úspěch.
Finále hodně ovlivnilo vaše vyloučení. Co se stalo?
Stalo se to, že rozhodčí posoudili moje chování tak, jak ho posoudili. A dali mi dvě technické. Víc k tomu nechci moc říkat. Mám na to svůj osobní názor, ale nechci ho říkat veřejně, protože už je zbytečné se o tom dál bavit. Upřímně jen řeknu, že jsem do toho šel se záměrem dostat tu první technickou, protože jsem měl pocit, že tým potřebuje nějaký impuls. S tou druhou jsem moc nepočítal, ale dostal jsem ji, takže si myslím, že to určitě utkání ovlivnilo. Víc nic.
Stalo se vám to už někdy?
Za mých 16 let se mi to stalo třikrát, jednou v Chomutově a dvakrát v Děčíně. Ale tohle mi připadalo nejvíc absurdní.
Zachoval byste se stejně v té situaci i s odstupem času?
Řeknu to takhle, přistupuju ke každému zápasu s respektem k soupeři a s respektem k rozhodčím, a to samé vyžaduju od všech aktérů zápasu, takže i k rozhodčím. A když ten pocit nemám, musím se pokusit dostat rozhodčí do lepší komunikace. Úplně si nemyslím, že bych měl na lavičce 40 minut sedět s rukama za zády, mít roubík v puse a na konci se zeptat, jak jsme hráli. Koučink má nějaká svá pravidla, a kdo se dívá na vrcholné soutěže, tak ví, že trenéři odvádějí nějakou práci tím, že se snaží komunikovat s hráči, a to samé platí o rozhodčích. A můj názor je, že tu komunikaci nemáme tak vychytanou, aby ti rozhodčí našli porozumění pro trenérskou práci. Oni jsou ti, co mají možnost dostat utkání do nějakých kolejí.
Jak moc vaše vyloučení ovlivnilo finále?
Znovu budeme opakovat, ať je to napsané velkými písmeny, že Pardubice byly od začátku lepší, hrály doma a využily to. Všichni tam cítili, že to je jedinečná možnost vyhrát pohár, když jsou doma a nemuseli se jako všichni ostatní probíjet kvalifikací. Za mě říkám, že jsem viděl ve Final 4 i ostatní utkání a měl jsem z rozhodčích dobrý pocit. Nevím proč, ale finále bylo trochu jiné. Necítil jsem se moc dobře, protože jsem spoustu situací viděl jinak než rozhodčí. A když jsem to chtěl připomínkovat, tak jsem v podstatě neměl jinou možnost než použít trochu emoční nátlak.
Stříbro je jistě úspěch, ale hrát finále před měsícem, kdy jste byli na mimořádné vítězné vlně, byla by větší šance na zlato?
Trochu mě zaráží, jak si všichni rychle vytvořili obezličku a idealizují náš tým. Všichni mají pocit, že Děčín je tým nabitý skvělými hráči, co mají odehráno mraky těžkých zápasů, ale ono to tak úplně není. Jednak jsme tým českých hráčů, který řídí dva mladí rozehrávači Vyoral a Šiška. Ano, jsou tady zkušení hráči jako Stria, Houška či Landa, ale pořád jsme srovnatelní s Opavou, s Pardubicemi, s Prostějovem. Nemáme tolik útočného talentu, ale jsme skvělí jako tým. A řekněme si to upřímně, někdo má štěstí, někdo smůlu. My jsme do jisté doby měli štěstí, ale taky si musíme říct, že když jsme hráli podobně dobré zápasy, přišla i smůla. V Opavě jsme nedali vítěznou střelu a prohráli jsme o bod, v Ostravě v prodloužení.
Také všude jezdíte s nálepkou favorita.
Každý na nás používá stejnou mediální taktiku. My nemáme co ztratit, můžeme jen překvapit, Děčín je obrovský favorit. Když vyhrajeme, tak jsme králové, když prohrajeme, tak Děčín je super tým. Ano, loni jsme byli ve finále a letos jsme na to navázali, dokázali jsme, že dobrou prací, svědomitou přípravou a týmovým pojetím můžeme zakrýt naše limity individuálního charakteru. A to je prostě naprosto skvělé. Ale nikdo nechce s Děčínem prohrát čtyřikrát. Soupeři buď zlepší svou hru, nebo na nás přivedou posily, ale my zůstáváme pořád stejní. To, že jsme párkrát prohráli, to přece není ostuda. My jsme prohráli rozdílem bodu, dvakrát v prodloužení, to je pořád naprosto skvělá sezona. My dál vyhráváme, máme v žákovské řadu jedniček, ale najednou tam přistane dvojka či trojka a všichni říkají, co ta dvojka z té výtvarky a trojka z kotoulu? Panebože, jsme jen lidé, ne roboti.
Takže ta série, kdy jste vládli NBL s bilancí 20:2, to bylo prostě jen mimořádné období?
Jasně. Někdy to tak vyjde, osud vám přihraje spoustu věcí, které vám hrají do karet. Proměníte poslední střelu, soupeř má zraněného klíčového hráče, to jsou věci, které ke sportu patří. Ale náš výkon pořád snese ta nejpřísnější měřítka, nikdo nemůže říkat, oni venku dostávají o 30 a doma vyhrávají o 10. Z těch porážek neděláme žádné závěry, protože ve většině z nich jsme pořád byli ve hře o výhru. Ale my nemáme patent na vyhrávání. Pořád vyhrává jen kapela.
