Návrat do sportovní reality však Špotáková zvládla excelentně: letos má bilanci 5 závodů a 5 vítězství. „To jsem nečekala,“ připouští 33letá oštěpařka.
Srovnejte léto 2012 a léto 2014. V čem se nejvíc lišíte?
Život se mi změnil hodně, to jo. Místo toho, že bych po tréninku spala nebo jako ostatní atleti čuměla na internet, si hraju s klukem. Všechny večery trávíme spolu, hrajeme si, čteme si, uspávání mám ráda. U atletiky jsem vždycky měla nějakou nadstavbu, třeba studium, teď je tou nadstavbou Janek.
Na jakou pohádku zabere?
Na takovou, ve které je nějaký kohout, nebo kde zazní „kyky“. Autoři asi vědí, co funguje. Taky mašinky má rád. Ale i tam je na jedné stránce kohout - a to je ideální kombinace.
V jaké pozici jste odcházela na mateřskou?
Svou roli hrála psychická únava. Za roky, kdy na mě vyvíjeli tlak, jsem toho měla dost. Když jsem v Londýně obhájila zlato, odstěhovali jsme se do chaty v Mníšku pod Brdy a tam jsem půl roku chodila po lese se psem, sama. Byla krutá zima, takže les byl zasněžený, úplně tichý a v něm jenom já, pes a Janeček v bříšku. To byla relaxace, kterou jsem se nabila. Tam jsem získala energii jít do toho znova.
Jaká jste teď?
Už neberu všechny závody, vybírám si. A naučila jsem se říkat ne. Dřív jsem jen těžko hledala důvody, teď řeknu, že chci být s klukem - a hotovo. Tečka. Proto jsem asi víc v klidu.
Máte teď větší výdrž?
Určitě. Vždycky jsem si myslela, že jsem spavý člověk, ale najednou mi nevadí vstávat v půl šesté. Naučila jsem se to. Lukáš (přítel, hasič) to tak v práci má, musí vstát a jít na zásah. To jsem u něj obdivovala a už to umím skoro taky.
Kdy naposledy jste si jen tak sedla a četla si?
V Monte Carlu... Tam vlastně ne, tam jsem byla se Zuzkou Hejnovou, tak jsme furt kvákaly. Ale v Lausanne jo. Když jsem sama na hotelovém pokoji, tak si čtu. Chybí mi sebevzdělání, i angličtina se mi pomalu vykuřuje z hlavy.
A trénink? Je ho teď míň, nebo je naopak intezivnější?
Řekla bych, že tak stejně.
Takže neubíráte z přípravy, aby bylo víc času na kluka?
Vůbec, je to stejné jako před olympiádou. Výkonnost je hodně podobná, překvapilo mě, že vrátit se půjde takhle v uvozovkách jednoduše.
Už jste byla někdy tak utahaná, že trénink prostě nešel?
Vždycky se hecnu a ono se to nějak rozjede. Ale někdy pohár přeteče. To byl i případ se zánětem slepého střeva. 14 dnů jsem cítila, že jedu nadoraz, na každém tréninku jsem si říkala: To jsem zvědavá, jak dlouho tohle vydržím? A pak se to projevilo.
Kolikrát už jste letos přišla pozdě na trénink?
Mnohokrát! Ale já vždycky Honzovi Železnému napíšu zprávu, odhaduju čas, ale pak ho znova posunuju. V tomhle je ale trenér výborný.
Jaká platí omluvenka?
On chápe úplně všechno. Mně už je to kolikrát až hloupé, ale když má Janeček teplotu, tak Honza jako otec dvou malých dětí ví, o čem to je. Spolupráce s trenérem je teď na velmi dobré úrovni, našli jsme si takový kompromis. Já někde přidám běhání, on mi zase malinko ubral posilovny, protože viděl, že mám sílu pořád na stejné úrovni.
Doma máte posilování dost, ne?
To je pravda, dává to docela zabrat. Kolikrát si říkám, že mám docela sílu, jsem statná žena, že jo. Ale jak to dělají ty padesátikilové matky? Mají přece stejně těžké děti. To musí být hrozný zápřah.
Kolik Janek váží?
Má rok a dva měsíce a 11 kilo.
Je kluk ředitelem tréninků?
To bylo. Když byl malinký a já jsem ho kojila, tak se podle něj řídil svět. Teď už se to zlepšilo, dá se s ním manipulovat.
Už hází aspoň klackem?
Právě že hází vším, neskutečně dobře. Asi má geny.
Jak berete výsledky teď? S nadhledem? Že atletika není všechno?
Tak to pro mě bylo vždycky. Říkala jsem si, že nejde o život, a asi i díky tomu jsem závody vyhrávala. I dnes je to stejné, je to práce, kterou beru vážně, kterou chci dělat dobře. Akorát kdyby se s Janečkem něco dělo, je jasné, že všechno půjde na druhou kolej. Ale když je zdravý a já mám všechno zařízené, pracuju stejně poctivě, ne-li víc.
Bylo těžké najít motivaci?
Bála jsem se, jestli v sobě budu mít tu zdravou soutěživost. Ale naštěstí jsem o ni nepřišla. Teď mě žene Evropa, pak bych to chtěla dotáhnout na olympiádu do Ria.
Neodchází dravost s neustálými triumfy?
Pravda, je to horší. Proto nemám ráda závody, kdy vedu od začátku do konce. To jste v letargii, že máte závod v kapse, vedete o 3 metry... Jenže ty v oštěpu nic neznamenají. Někdo vás přehodí pátým pokusem a vám zbývá jen jeden.
Ale to vy umíte, ne? Posledním hodem jste vyhrála v Pekingu.
To se poštěstí jednou za život. Nejhorší je, když pořád vyhráváte. Christina Obergföllová by mohla vyprávět - ovládla všechny závody a pak jí vždycky někdo vypálil rybník, nikdy nevyhrála mistrovství Evropy nebo světa. Toho se teď trošku bojím i já. Před Curychem jsem vyhrála všecko a najednou je tady Evropa.
A poslední chybějící titul.
Jo, to je strašák. Ale když to nevyjde, tak to tak asi má být. Tohle si často říkám. Ale doufejme, že to dopadne dobře.
