Stály vedle sebe v útrobách pekingského Ptačího hnízda, zpovídané reportéry, tak jako před sedmi lety na olympiádě.
Barbora Špotáková a Maria Abakumovová.
Ruska rozhazovala rukama a říkala: „Vždyť jste to viděli. Nešlo mi nic.“ V kvalifikaci oštěpařek hodila na mistrovství světa jen 56,08 metrů a do finále nepostoupila.
Špotáková na rozdíl od své někdejší největší sokyně obstála. Druhým pokusem vyslala oštěp za žlutou čáru limitu, na 65,02 metru.
„Ale doufám, že v neděli při finále mi nohy pojedou líp,“ prohodila.
V srpnu 2008 si na stejném stadionu při hrách v Pekingu rozebraly zlato a stříbro. A bronzová za nimi skončila Christina Obergföllová.
Od té doby se Němka i Ruska vdaly, obě za oštěpaře, byť si ponechaly svá příjmení za svobodna. Špotáková dál žila se svým hasičem. A především: všechny tři přivedly na svět potomky. Abakumovová dvojčata Kiru a Milanu, Obergföllová syna Marlona a Špotáková syna Janečka.
Češka se vrátila už loni.
„Ten návrat byl snový, házela jsem 66 metrů každým závodem a vyhrála Evropu v Curychu,“ vzpomíná.
Další dvě se vracely na scénu letos a s potížemi.
„Obě teď vypadají jinak než dřív, pohubly,“ pozoruje Špotáková. „Maruška má rozhodně menší svaly. A doma má hned dvě holčičky, musí se otáčet. To si vůbec nedovedu představit, jak bych to zvládala.“
Snad právě při vzpomínce na své holčičky si i Abakumovová řekne, že jsou důležitější věci než oštěp, a začne se usmívat.
To Christina Obergföllová, která házela už v předchozí kvalifikační skupině, po třetím pokusu s ručníkem na hlavě úlevně vydechovala. Páni, já nakonec přece jen přežila. Poté co úvodní pokus přešlápla a další poslala jen ke 40 metrům, se tím posledním na 64,10 spasila.
„Před ním se mi nohy třásly tak jako už dlouho ne,“ přiznala. „Byla to hra nervů, musela jsem si dodávat odvahy.“
Ale myslíte, že rutinérka Špotáková byla klidná? O den dříve na hotelu ještě ano. V pátek večer na stadionu ani náhodou.
„Problém byl v tom, že jsem šla do akce poslední z výpravy, a navíc jsem házela ve skupině poslední ze všech,“ líčila. „Postupně na mě ta nervozita padala. Zvlášť když před prvním pokusem začalo šíleně foukat a točit se vítr. Říkala jsem si: Co to je? Co se to děje?“
Najednou se 34letá šampionka na stadionu rozklepala, nohy měla svázané. Oštěp poslala napoprvé jen na 60,62 metru.
To nestačilo. Byla mimo postupovou dvanáctku.
„Nerozbíhej se tolik doleva,“ radili z tribuny šéftrenér Tomáš Dvořák a bývalá diskařka Věra Cechlová. Špotáková k sobě promlouvala: Nejde o život, máš to v paži, uvolni se. A šla si pro jiný oštěp. Přesně věděla, který chce.
„Je to taková stará lítavka, ošoupaný oštěp, který do stojanů přidala Sunette Viljoenová. Už mě v téhle sezoně zachránil na závodech asi třikrát. Potěšilo mě, když jsem ho tam zahlédla.“
Starou lítavku vymrštila do dáli a pak už mohla spokojeně odejít z plochy. Postoupila s třetím výkonem kvalifikace. Teď už se mohla probírat seznamem finálových jmen.
Nejsou mezi nimi Abakumovová, Ratejová, Rebryková, Sayersová, Palamejková. Pro někdejší stabilní finalistky byla kvalifikace konečnou.
Jednadvacetiletá Němka Christin Hussongová hodila nejdál, 65,92 metru.
„Když se kouknu na startovní listinu, můj ročník narození je tam bijící do očí,“ usoudila Špotáková. „Ty mladé jsou dobré a je jich tam hodně. Rozhodně nadchází výměna generací. Ale myslím, že ty holky se mnou ještě počítají. Ještě se vyměňovat nebude!“
Zatímco však Zuzana Hejnová před svým finálovým během na setinu přesně odhadla svůj zlatý čas, Špotáková až takhle věštit nechtěla.
„67 metrů bych hodit chtěla a měla,“ pověděla.
„Jestli to bude stačit i na zlato, to nevím.“
