"Trochu to za mě rozhodl klub. Ale když jsem se dozvěděla, že trenéry budou Honza Bělka s Luckou Fabíkovou, byl to pro mě další důvod zůstat. Na rovinu, nechtěla jsem tu být, ale když už jsem musela zůstat, tak to beru jako plus," vysvětluje sedmadvacetiletá gólmanka.
Smlouvu v Olomouci jste přeci měla do června, jak to tedy bylo?
Papírově ano. Ale byla tam ústní dohoda s vedením a nakonec mi tedy běží dál. Klub mi také slíbil práci a to je pro mě důležité. Nechci být jen profesionální házenkářkou, ale chodit i do práce a získat praxi.
Neobjevila se po úspěšné kvalifikaci reprezentace nabídka ze zahraničí?
Měla jsem konkrétní nabídku ze švédského Kristianstadu, sehnali mi i práci, ale chtěla jsem jít i s přítelem a ten na poslední chvíli řekl, že nepůjde. Ozvaly se mi taky všechny kluby v republice, nakonec ale bylo všechno jinak a nelituju. Po přípravě mě začala házená zase bavit. Nové věci, nové cvičení, všechny to baví, uteče nám trénink, ani nevíme jak. Je to pro nás pozitivní.
Přesto, zahrát si poháry v silných týmech Poruby a Mostu vás nelákalo?
Lákalo, jednala jsem s oběma a oba už mi sháněli práci. Nakonec ale neměli peníze, protože klub si za mě řekl hodně. Zora totiž chce, abych tu ještě vychovala gólmanku. Ale uvidíme, třeba zůstanu ještě další rok. Když najdu práci, která mě bude bavit a půjde nám to v házené, nikde není napsané, že nezůstanu. To budu ale řešit až za rok, teď se těším na letošek.
Letní přestávku jste si zpříjemnila i akademickým mistrovstvím světa.
Odskočily jsme si do Brazílie a vrátily se jako mistři. Byl to úžasný zážitek. Výsledky vypadaly, jako bychom neměly soupeře, ale nebylo to tak jednoduché. Nadřely jsme se a nakonec z toho bylo zlato.
Je to trochu paradox, že nejen vrcholová házená je u nás postavená na sportujících studentech. A když poskládají akademický výběr, tak je stejný jako nároďák.
Jely jsme bez tří hráček reprezentace, jinak to byl kompletní tým. Taky jsme to braly jako přípravu na mistrovství Evropy, kam jsme po osmi letech postoupily.
Barbora RaníkováNarodila se v roce 1985 v Písku, v DHK Zora Olomouc začne svou devátou sezonu. V sezoně 2007/2008 vychytala ve dvojici s Lenkou Černou titul pro Olomouc. Od roku 2006 je členkou reprezentace, za tu dobu v ní odchytala 52 zápasů. |
Ptát se, jestli se na prosincový šampionát těšíte, je hádám zbytečné.
Hrozně se na to těším, nikdy jsem na takové akci nebyla. Sledovala jsem Norsko na olympiádě a máme ho ve skupině, takže to bude zajímavé. I kdybychom prohrály o dvacet, tak je to zážitek, zahrát si s dvojnásobnými olympijskými vítězkami a mistryněmi světa. Zase uvidíme, jak se házená hraje.
Může Zora v letošní sezoně pomýšlet na play-off?
Není na nás tlak, že bychom do play-off musely. Nebudeme mít svázané ruce, každá se bude snažit ukázat, na co má. Všechny ale musíme změnit své návyky. To, co jsme některé hrály deset let, budeme teď dělat jinak. Nikdo od nás nemůže čekat úspěch po roce. Bude trvat, než si to každá zažije. Ambice jsou, ale určitě ne přehnané.
Co se nejvíc změnilo s novými trenéry Janem Bělkou a Lucií Fabíkovou?
Radost ze hry, rychlost, pohyblivost na hřišti. Osobní statečnost v soubojích, ta dřív nebyla. Máme sice mladého trenéra, ale má respekt i u starších hráček, stejně jako Lucka Fabíková. Loni byla naše spoluhráčka, ale teď je pro všechny trenérka. Co řekne, to uděláme. Oba mají vysoké ambice. Sice budeme mít mladý tým, ale posuneme se někam dál.
Je pravda, že kromě nových cvičení budete mít v tréninku i kickbox?
Až začne sezona, budeme v pondělí střídat aerobik, kickbox i judo, abychom měly výbušnost a taky se nebály do soupeřky strčit nebo naopak ránu přijmout. Zkrátka se budeme trochu prát, to je v házené taky potřeba.
