Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Na olympiádu v Pekingu jsem měla neplacené volno, vzpomíná Horáčková

V OLYMPIJSKÉM ROCE 2008. Lukostřelci Martin Bulíř a Barbora Horáčková při tréninku. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

12 2017
Když se Barbora Horáčková před více než devíti roky na poslední chvíli nominovala na olympijské hry v Pekingu 2008 spolu s Martinem Bulířem, měla česká lukostřelba své zástupce na vrcholné sportovní události po dlouhých 28 letech.

A dodnes Plzeňanka s úsměvem glosuje. „V práci jsem si tehdy musela vzít neplacené volno. Byla jsem jedním z hrstky olympioniků v Pekingu, kteří normálně chodili do práce. A asi jako jedna z mála jsem nikdy nebyla profesionálním sportovcem,“ líčí dnes 49letá Horáčková, členka plzeňského klubu LK Arcus.

Na středečním setkání Nadačního fondu západočeských olympioniků byla mezi těmi sportovci, kteří převzali finanční dar. A vlastně také nejmladší. „Vážím si toho,“ svěřila se rodačka z Ostravy, která statečně vzdoruje vážné nemoci.

Je jinde ve světě obvyklé, že lukostřelci se sportem živí?
Na procenta to odhadnout nedokážu. Jelikož jsem z generace, která maturovala z ruštiny a nejsem moc dobrá v angličtině, na závodech jsem neměla příliš šancí si se soupeři popovídat. Ale co vím, ty špičkové státy, například Korea, Ukrajina či Rusko, mají lukostřelce jako profesionály nebo poloprofesionály. Funguje to jako u nás Dukla, lukostřelba je pod křídly armády či policie, jsou státní zaměstnanci.

Nadační fond letos rozdělil přes 400 tisíc korun

Nadační fond západočeských olympioniků (NFZO) rozdělil v tomto roce mezi bývalé vynikající sportovce přes 400 tisíc korun. Největší částkou (250 tisíc) přispěl Plzeňský kraj, výrazně pomohlo i město Plzeň a dary od soukromých subjektů. „Je to největší částka za šest let fungování nadace. Je znát, že už jsme se dostali do povědomí. Moc si vážíme všech, kteří pomohli,“ pochvaloval si Vladimír Jarý, předseda NFZO. Drtivá většina pomoci míří ke sportovcům nad 60 let. „Máme 24 seniorů nad šedesát let, posuzujeme jejich sociální i zdravotní situaci. Finanční pomoc pro ně v tuto chvíli znamená víc než nějaká plaketa,“ míní Jarý.

Právě s ukrajinskou soupeřkou jste v Pekingu těsně vypadla v prvním kole, byť jste s 12 šípy nastřílela osobní rekord. Jaké máte na olympiádu vzpomínky?
Pro mě to byla překonaná obrovsky vysoká meta, o které jsem snila. Bylo úžasné, že jsem se na olympijské hry probojovala. Ale rychle jsem tak také dospěla k prozření, že Coubertinovské heslo o tom, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, je dávno v tahu.

Pro vás jako amatérku to musela být hořká zkušenost...
Pořád jsem si říkala, jak je možné, že po olympiádě sportovci objíždí další a další závody. V lukostřelbě si pořád podstatnou část nákladů musí hradit sportovec sám. Pamatuju si, jak jsme v Pekingu stáli na českém velvyslanectví na setkání s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem. Povídala jsem si s plzeňskou střelkyní Lenkou Maruškovou a ta byla skoro šokovaná, když zjistila, že chodím normálně do práce. Ptala se mě: A kdy máte volno? No, a já na to, že lukostřelba je můj volný čas. Závodila jsem, trénovala mladé u nás v plzeňském Arcusu i postižené děti ve Zbůchu...

Však také obě vaše dcery vyrostly prakticky na střelnici. Byla vůbec jiná možnost?
Vyrostly tam, ale rozhodně to neměly postavené tak, že lukostřelbu dělat musejí. A to platí pořád. Mladší Johanka se lukostřelbě věnuje, ale ne s takovým nasazením, je to pro ni koníček. Starší Maruška má naopak velké plány, patří mezi české naděje, tvrdě maká a nese to ovoce. Letos získala český titul v ženách i juniorkách, na závodě Evropského poháru dorostu v Poreči získala bronzovou medaili v mixu s Davidem Vítovcem z Prahy. A třetí byla i v konečném hodnocení Evropského poháru dorostu.

Na setkání Nadačního fondu západočeských olympioniků jste byla poprvé. Jak jste se v té společnosti cítila?
Dobře. Ale i zvláštně, my lukostřelci na takovou pozornost nejsme zvyklí. (směje se) O fondu jsem předtím měla nějaké povědomí, až letos mě pan Jarý oslovil, dali jsme si schůzku a já se do toho zapojila. Vážím si toho, že můžu být ve společnosti tolika bývalých skvělých sportovců. A musím poděkovat i za příspěvek, který mi byl poskytnut, přestože většinou se dává těm starším, seniorům.

Kolik z nich jste vlastně znala?
Pana Jarého, paní Štruncovou, samozřejmě sportovní střelce, které potkávám v Lobzích - Jana Kůrku či Míru Vargu, který rovněž startoval v Pekingu. A na setkání jsem poznala další. Bylo to moc příjemné. Popovídala jsem si hezky třeba s Marcelou Neckářovou, bývalou atletkou. To je velice šarmantní, milá a společenská dáma.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze