„Pořád tomu nevěřím, že jsme vyhrály,“ říkala Sluková. „Je to úplná fantazie. Naše druhá zlatá medaile, ale je cennější než ta z Turecka, protože tady to bylo doma před krásnou kulisou. Je to pro nás takový splněný sen.“
Hermannová dodala: „Zatímco Maki mluvila, zadržovala jsem slzy. Je to velice emotivní moment. Bylo to skvělé. Posunuly jsme ty naše démony a strachy z Kanaďanek, z těch předešlých tří porážek.“
Přesto, projevila se ta vaše nepříznivá bilance s nimi na výsledku prvního setu?
Sluková: Je pravda, že jsme v něm byly trochu přešlé z toho, že nám to zase nejde. Ale možná jsme potřebovaly dostat takhle po tlamě, abychom se probudily a začaly hrát odvážněji. Tohle je světový tým, takže s nimi se nesmí hrát opatrně a rozvážně.
Kde jste vzaly sílu na obrat?
Hermannová: My jsme to nechtěly jen tak pustit. Zakously jsme se, zlepšily obranu, čaply více balónů a ty jsme potom i složily. Když ubráníme, tak nás to vždycky zvedne. Nejhorší, alespoň pro mě, je, když si v obraně nesáhneme na balón. To pak jako kdybychom byly na hřišti do počtu.
Jak těžké bylo proměnit čtvrtý mečbol?
Hermannová: Postavte mě tam znovu a uvidíte...
Sluková: Měla jsi tam pár pokusů. Já se soustředila jen na to hezky nahrát a zavolat, kde je místo na polovině soupeřek, aby to Bára měla snadnější, ale zvládla to ukázkově.
Hermannová: Však to už znáte... Máme náskok a já nechám soupeřky trochu dotáhnout, aby to bylo zajímavé.
Markéto, dá se porovnat toto vítězství s tím, které jste získala v roce 2014 v Praze s Kristýnou Kolocovou?
Sluková: Asi dá, ale už je to strašných let a všichni jsme se posunuli dál. Jsem moc ráda, že se nám to s Bárou povedlo a o to více, že je to v jejím rodišti. Jsem na ni moc pyšná, protože já jsem takový tlak coby rodilá Pražanka zažila v té Praze. Není vůbec lehké to ustát a Bára to zvládla na jedničku.
Barboro, jak jste se s tím tlakem vyrovnávala?
Hermannová: Obecenstvo vnímám velmi pozitivně a dodává mi sílu, ale v určitý moment to při zápase musím oddělit. Potřebujeme být s Maki na hřišti spojené. A musím před ní smeknout za to, jakou mi na kurtu byla oporou, co se psychiky týče. Plus počapala takové míče, které už jsem viděla na zemi.
Jaká bude oslava?
Sluková: S našim týmem, s fanoušky. Bude véča. Ale myslím, že to nebude nic velikého, protože jsme strašně unavené.
Hermannová: Počkej, slíbily jsme tu Stodolní, když vyhrajeme.
Sluková: To je pravda.
Hermannová: Ale v neděli to tam moc nežije, tak nevím, jestli bychom to nějak oživily. Pravda, můžeme někoho pozvat. Ale nevím.
