Trochu to připomíná antický příběh, v němž běžec utíkal sdělit zprávu o vítězství Řeků nad Peršany v bitvě u Marathónu - a v cíli v Aténách zemřel. Právě jeho hrdinství dalo vzniknout disciplíně maratonu a určilo jeho délku (zhruba 42 kilometrů, nyní se běhá 42 195 metrů).
Příběh Beaty Naigambové naštěstí tak tragicky neskončil. Nabídl však dramatické, až děsivé scény. Závodnicím příliš nepřály podmínky, zejména vysoká vlhkost vzduchu.
Přesto se s nimi statečně praly. Naigambová dobíhala do cíle na jedenáctém místě, už viděla závěr svého utrpení, úlevu...
Jenže pak ji nohy přestaly poslouchat. Motala se z jedné strany na druhou. Nakonec se sesunula k boční bariéře, padla na kolena. Diváci sledovali její trápení, jenže nikdo jí nepomohl. Mohlo chybět tak pět metrů - a pokud chtěla Naigambová maraton dokončit, musela to udělat sama.
Nakonec se zvedla a do cíle pár kroků silou vůle udělala. V něm padla na záda, začala rukou signalizovat, že potřebuje pomoc. Ta přispěchala brzy, zdravotníci zvedli zcela vyčerpanou Namibijku na invalidní vozík, na němž ji odvezli z cíle. I v tu chvíli ale bylo vidět, jak Naigambová trpí.
Nebylo to přitom poprvé, co takto zkolabovala při maratonu. Podobnou zkušenost už dokonce na Hrách Commonwealthu zažila, před osmi lety v Melbourne. Tehdy se do cíle ani nedostala.
Loni na světovém šampionátu v Moskvě ztratila Naigambová vědomí už po 16 minutách a pěti uběhnutých kilometrech. Vyšetření pak odhalila, že má příliš málo železa v krvi, což může způsobovat její kolapsy.
Přesto se do maratonů pouští odvážně znovu. A znovu děsí diváky strašidelnými scénami...
