Proč jste se definitivně rozhodla Portland vynechat?
Hlavním důvodem je asi to, že nejsem halová specialistka, nemám tam překážky. A také fakt, že se šampionát koná poměrně pozdě, až 20. března, v USA, s velkým časovým posunem. To všechno hrálo roli. Rozhodla jsem se raději trénovat, podřídím vše olympiádě.
V Portlandu bude o osm hodin méně než v Česku. Vy jste navíc přijela ze soustředění JAR a čekají vás závody ve Švédsku a Skotsku. I cestování je zátěž?
Určitě. A navíc: kdybych měla v hale svoji disciplínu a měla ambice na medaili, asi neváhám. Ale v halové čtvrtce nejsem tak silná.
Nebýt her v Riu, letěla byste?
Těžko říct. Nejspíš bych to víc zvažovala, nebýt olympijský rok. Ale jsou tu důvody, o nichž jsem mluvila. Kdyby se šampionát nekonal tak pozdě, asi bych jej absolvovala spíš.
Do Ria už chybí necelý půlrok. Máte na něj myšlenky?
Pořád je to poměrně dlouhá doba, může se stát plno věcí. Koukám na to, co je teď, na blízkou budoucnost. Na Rio ještě úplně ne.
Zaznamenala jste hrozbu viru zika? Je vůbec dost informací?
Nějak se tím nezabývám; uvidím, jak všechno bude vypadat těsně před odjezdem. Ono se proti tomu asi nedá nic dělat. Snad je to jen momentální záležitost, snad pomine.
Když je řeč o zdraví, jež vás předloni a loni trápilo – teď drží?
Musím to zaťukat, všechno je dobré. Máme nadstandardní podporu od Českého olympijského výboru, můžeme si dovolit vzít s sebou fyzioterapeuty a doktory, co s námi normálně nejezdí. Jsem ráda, že u sebe můžu mít lidi, ke kterým chodím v Praze: svého odzkoušeného fyzioterapeuta, paní docentku na akupunkturu. Nejdůležitější pro mě je, že nemusím nic měnit.
Nedávno jste se vrátila z první části přípravy v JAR. Spokojená?
Všechno šlo dobře; odtrénovali jsme tak, jak bylo naplánováno. A ve zdraví, což je nejdůležitější.
Příští týden vás čeká mítink ve Stockholmu. Ideální čas?
Nedávám si zatím cíle. Chtěla bych být spokojená, mít dobrý pocit. Spíš se pojedu proběhnout a uvidíme, co z toho vyjde.
