„Už jsem chtěla být jen maminkou a ženou v domácnosti,“ vzpomíná. Vařila, uklízela, krmila Teresku, procházela se s kočárkem.
Pak pochopila: „Takový život mě neuspokojí.“ Temperamentní tmavovláska postrádala akci, vzrušení. Manžel, polský trenér Sebastian Miller, viděl Šuldesové do duše.
Vloni na Nový rok jí navrhl: „Začni zase trénovat. Dřív, než budeš litovat, že už je pozdě.“ Poslechla. S jednou podmínkou: „Na soustředění nikdy bez Teresky nepojedu.“ Zatímco běhá, dceru hlídá manžel nebo jiné atletky. Což není snadná věc. „Tereska nevydrží minutu sedět,“ říká. „Je to energické dítě.“ Po kom asi? Snadná odpověď.
Na nudu si ani maminka rozhodně nestěžuje. „Druhá“ atletická kariéra Andrey Šuldesové se odehrává v rytmu kvapíku. „Za den často vyřizuju padesát milionů věcí,“ hlásí.
Nemůže kopírovat někdejší styl tréninku. „Už bych nedokázala dřít každý den na krev jako zamlada.“ Tehdy, ve 22 letech, byla senzačně šestou mílařkou na mistrovství světa v Aténách 1997.
Letos splnila limity pro Budapešť na 1500 i 3000 metrů. Kterou trať si nakonec vybere? „Srdcem i vnitřní intuicí tíhnu k patnáctistovce,“ naznačuje. O víkendu si vylepšila letošní maximum, čas 4:10,68 z Lievin ji řadí na dvanáctémísto redukovaných světových tabulek.
Se Šárkou Kašpárkovou a Zuzanou Hlavoňovou, dalšími matkami v reprezentaci, porovnávají rodičovské zážitky. „Všechny máme ty problémy stejné, s dětma i chlapama,“ směje se. „Ale také jsme vyrovnanější než dřív. Sport už není pro nás vším. Víme, že děti nás potřebují.“
Na dvouletou Teresku hovoří Šuldesová česky, manžel naopak polsky. Tereska si vybírá. „Třeba kolo říká česky. Polsky je to rover, to jí připadá moc složité.“ Brzy se možná přestěhují, hledají byt v Praze. „Dokud budu závodit, chceme žít v Česku. V Praze jsou nejlepší podmínky,“ vysvětluje běžkyně.
Na rozdíl od Kašpárkové a Hlavoňové nechystá loučení s atletikou už v olympijských Aténách. „Tím se nelimituju. Budu běhat, dokud budu zdravá a sama budu chtít.“
