Jak hektické pro vás bylo úterý, kdy jste rozhodnutí oznámil?
Ne moc extra. Já v posledních týdnech, možná měsících cítil, že tým nefunguje, jak má. A to je moje zodpovědnost. Jako trenér jsem využil všech možností a dovedností, abych tým posunul, a on se neposouval. Když to zjistíte, jako trenér musíte udělat všechno, aby se týmu dařilo. Já si to vyhodnotil tak, že bude nejlepší, aby dostal impulz v podobě příchodu nového trenéra. U generálního manažera Tomáše Hrubého jsem se nepotkal se stejnou ideou, ale všechno jsme si vyříkali a nakonec vedení souhlasilo, že se naše cesty rozejdou.
Ústecké basketbalisty povede Šotnar, bratr opory, která právě skončila |
Rozhodnutí vyšlo čistě z vás?
Ano. Ale potřeboval jsem v tom být zajedno s vedením. Není to jen o mně, moje rozhodnutí ovlivní tým a částečně i chod klubu. Ale jsem pevně přesvědčený, že momentálně to může být jen lepší. A věřím, že to lepší bude. Což bude na bedrech nového trenéra. Teď jsem nezaměstnaný, a bude-li nový kouč chtít, můžu mu být v prvních dnech u ruky. Pomůžu mu a popíšu, co jsme předváděli, nepředváděli, aby to měl snazší.
Jak složité bylo říct si Dost!?
Jsem Ústečák, basketbalově jsem tu vyrostl i jako hráč, působil jsem tady i tři sezony jako šéftrenér mládeže. Kromě čtyř let v Děčíně jsem byl spojený jen s Ústím. Takže těžké to bylo, ale extrémně ne. Protože jsem se nerozhodoval pod emocemi, ale racionálně. Jsem přesvědčený, že dělám dobře. Jen čas ukáže, jestli šlo o správný krok.
Jaký byl prvotní pocit, když jste si řekl: Konec. Úleva, smutek?
Neměl jsem žádný pocit. Předně mi jde o tým, o kluky. Abych jim pomohl. Samozřejmě není rovnítko, že odchod trenéra = tým půjde nahoru. Kádr je potřeba doplnit, což je otázka nového trenéra. Tým má před sebou hodně nové práce. Ale doufám, že nahoru půjde.
Šéf klubu Hrubý je emotivní, ten váš konec prožíval jak?
Nějaké emoce asi byly. Ne že odchází trenér, ale kamarád. Známe se strašně dlouho a řešíme i osobní věci. Víceméně to je manželství, které trvá několik let. Z toho pohledu to nebylo jednoduché pro nikoho. Tomáš mě xkrát zkusil argumenty přesvědčit, abych to nedělal, nakonec ale vyslyšel moje argumenty.
Není to přece jen ukvapené? Tým se rozsypal vinou zranění.
Já jsem trenér a výsledky jdou za mnou. Zranění neovlivním. Ale buďme k sobě upřímní, jediný, kdo vypadl do konce sezony, je (kapitán) Spencer Svejcar. Že oznámil Michal Šotnar, že končí ze zdravotních důvodů, to mě mrzí. Ale byl na tom celou sezonu špatně, víceméně netrénoval, jen hrál, což se projevovalo na jeho výkonech. Interně jsme věděli, že se to může stát. Že se to zrovna sešlo s mým odchodem, to spolu nesouvisí.
Novým trenérem je Jan Šotnar, bratr Michala. Dovedl jste si v té roli představit Pavla Houšku, který ukončil kariéru už na jaře?
Jak ho znám, kdyby začal trénovat, tak do měsíce jsou čtyři hráči na ARO nebo JIP a Pavel je zavřený za ublížení na zdraví.
Zkoušel jste ho zlomit k oživení kariéry? Kdyby se to povedlo, možná by sezona vypadala jinak.
Je to jen kdyby. Ale Houšman by určitě pomohl. Je to můj nejlepší kamarád, řeším s ním hodně věcí. Vím, že udělal nějaké rozhodnutí a stojí si za ním. Je v životě spokojený. Ani ve skrytu duše nepřemýšlel, že by se vrátil. Já s ním to téma dvakrát třikrát otevřel, ne že bych ho přemlouval, ale chtěl jsem znát jeho názor. A ten je neměnný.
 |
Co vy, zůstanete v ústeckém klubu v jiné pozici?
Nějaká nekonkrétní nabídka ze strany klubu přišla, ale potřebuju si nejdřív vyčistit hlavu, urovnat si myšlenky. Byl jsem tu sedm a půl roku, dlužím čas své rodině. Nebráním se vyjednávání, nicméně neberu to za pravděpodobné.
Co teď plánujete vy?
Rád bych trénoval dál. Mám rodinu a už se nebudu rozhodovat jen sám za sebe. Pokud nabídka přijde, budu ji velice důkladně zvažovat. Musí dávat smysl pro mě i rodinu. V Ústí jsem nasbíral zkušenosti, všechny dobré i špatné věci, co se staly, vás posouvají jako člověka. Pokud přelezete překážky, stáváte se silnějším. Věřím v lepší zítřky, nikam nespěchám. V létě nás s reprezentací U20, kde jsem asistent, čeká Evropa. Pokud žádná nabídka nepřijde, bude mě to mrzet, ale život jde dál. Je mi 36 let a ještě pár desítek let práce mě čeká. Jestli u basketu, nebo ne, to se uvidí. Zatím neplánuju jít si sednout někam do kanceláře. Důležité je, aby člověk byl šťastný, aby rodina byla šťastná.
