„Jo, je tu krásně,“ přitaká Veronika Vítková. „Ani nakonec není taková zima, jakou nás strašili.“
Přesto to v očích řady biatlonistů není místo zaslíbené. Naopak, pro mnohé se ráj mění v peklo na trati.
Jsme ve výšce 1 655 metrů.
A to je ta potíž.
Výš už Světový pohár nezavítá. Vzduch řídne, tepovka stoupá a sil ubývá, jako by těla drtil neviditelný lis. Sníh je přemrzlý, tupý. Závodit v Anterselvě, když se na trati vydáváte ze všech sil, šeredně bolí.
„Hrozně zrádné místo,“ říká Gabriela Soukalová před sprintem. Nejen ona.
„Verča se té zdejší výšky trochu bojí,“ povídá Zdeněk Vítek, kouč žen, pro změnu o Veronice Vítkové.
Vladimír Dobeš, lékař českého týmu, líčí: „Ve vzduchu je tady menší obsah kyslíku. Musíte dýchat intenzivněji a organismus se při zátěži rychleji než obvykle dostává do vyšší tepové frekvence, aby se okysličil. Což může mít vliv i na krevní tlak. Někoho pobolívá hlava, jiným se hůř spí.“
Po příjezdu na střelnici potom mnohem déle trvá, než se tělo ze zátěže uklidní. „I před druhým výstřelem jsem tady šla na tři nádechy,“ říká Vítková. „Přitom normálně dávám položku na jeden nádech mezi ranami a jen když se úplně necítím, začínám první dvě rány na dva nádechy a další už jdu po jednom.“
Je jednou z mála favoritek, která ve sprintu skolí všech deset terčů. Jenže už při výjezdu z první položky pohlédne na videostěnu a vidí: I s tou čistou střelbou ztrácím 27 vteřin. To není příjemný pohled, pomyslí si.
Pak si vzpomene, jak od příjezdu do Anterselvy bojuje s nachlazením, rýmou, kašlem a únavou. Uklidňuje se: Mohlo to být mnohem horší.
Soukalová po čisté ležce pročeká při položce vstoje na střelnici 38 vteřin. Její pauza před druhým a třetím výstřelem je pořádně dlouhá. „Takhle se mi ještě nohy při stojce nikdy neklepaly,“ prohlásí.
Posledním nábojem terč mine.
„Těsně nahoru,“ říká Vítek. „Štěstí jí nepřálo. Ale měla ho při kalibru vleže. Takže je to vyrovnané.“
Tolik žen tentokrát nezvládne právě poslední ránu. Francouzka Dorinová-Habertová vleže i vstoje.
Soukalová se sice předtím snažila jet druhé kolo pomaleji, aby uchovala síly na to poslední, ale najednou je nemá kde brát. „Síly mi v té nadmořské výšce ubývaly rychleji, než jsem si dovedla představit.“
Podobně se cítí většina biatlonistek.
„Lyže by chtěly, ale nohy nejely,“ poví Eva Puskarčíková.
„Už mi chyběla šťáva,“ přizná Franziska Hildebrandová. Finka Mäkäräinenová není pro tento den běžkyní par excellance. A další silná Němka Hinzová střelecky i běžecky kolabuje, nepostoupí ani do stíhačky.
Gabriela Soukalová (vlevo) a Veronika Vítková v cíli.
Za cílem Soukalová padá na kolena, zaboří hlavu vyčerpaně do sněhu. Typický obrázek v podání mnoha biatlonistek, opakující se v Anterselvě zas a znovu. Finka Markkanenová dlouze leží na břiše a nezvedá se, vedle ní na zádech rychle oddechuje Japonka Suzukiová.
„Jsem úplně hotová,“ svěřuje se dáma ve žlutém šéftrenéru Ondřeji Rybářovi. Týmová kolegyně Vítková, v cíli o dvě desetiny vteřiny rychlejší, si uleví: „Bolelo to jako prase. Ty tratě jsou kvůli té výšce sakra těžké.“
Osmé a deváté místo tudíž Češky tentokrát oslavují.
Vždyť lépe dosud nikdy v Anterselvě neskončily.
Lucie Charvátová (vlevo) zvládla ležku za nula, ale vstoje třikrát chybovala. Eva Puskarčíková (vlevo) bodovala 27. místem.
Aklimatizace za 3 dny? To nejde
Do jihotyrolského střediska, které náleží k Itálii, kde však 98 procent obyvatel hovoří německy, dorazila karavana biatlonistů z Ruhpoldingu. Tam závodili o 923 metrů níž.
„Během tří dnů se v Anterselvě v podstatě nejde aklimatizovat,“ tvrdí Ondřej Rybář. Jde jen o to minimalizovat škody. U každého mohou být jiné. „Někomu tady nesedne hned první den, někomu třetí. Záleží také na únavě z předchozích závodů.“ Snad i proto Dorinová a Hildebrandová nejely v Ruhpoldingu štafetu.
Nabízí se, že v obtížnějších podmínkách by bylo záhodno omezit před závody tréninky, ovšem ani to není řešením. „Je zapotřebí osahat si při nich místní střelnici, protože ta je po zátěži záludná,“ připomíná Rybář.
Jeho francouzský kolega Siegfried Mazet líčí: „Strávili jsme při tréninku na střelnici spoustu času a u každého našeho biatlonisty hledali, za jak dlouho se ve zdejší výšce cítí při střelbě nejkomfortněji.“
Týmy bydlí ve třech různých lokalitách: dolní, střední a horní Anterselvě. Též jejich volba je strategií. Češi dávají přednost té dolní, sjíždějí po trénincích i závodech z 1 655 metrů zpět do 1 100.
Nahoře u tratí se naopak ubytovali Francouzi či Slovinci.
„Nám hotel už z minulých let vyhovuje, nic neměníme,“ říká Rybář.
Lékař Dobeš vysvětluje jejich uvažování: „Když závodníci vyjíždí neustále nahoru, dostávají těla v uvozovkách ťafku. Ale na druhou stranu pak dole daleko rychleji regenerují.“
Závody pro specialistky?
Traduje se, že Anterselva je místem stvořeným pro překvapení. Tady často uspějí biatlonisté z druhé vlny poháru, jak o tom hovořil už před startem šéftrenér Rybář. „Existují i specialistky na vysokou nadmořskou výšku, kterým problémy nedělá,“ říká Vítková.
Ruska Olga Podčufarovová ve sprintu poprvé v životě slaví triumf v pohárovém klání. Pouze jednou předtím stála na stupních vítězů - v prosincové Pokljuce, ve výšce nad 1 300 metrů.
„Já mám závody v Anterselvě ráda,“ vykládá. „Je tu zima jako v Rusku, i sníh je podobný. A já jsem čím dál víc fyzicky silnější ženou.“
Ruská biatlonistka Olga Podčufarovová na trati v Anterselvě.
Její krajanka a spolubydlící Jekatěrina Jurlovová, během sezony až nečekaně pomalá, je v cíli třetí. Francouzka Bescondová, celkově v poháru patnáctá, dobíhá čtvrtá.
Němka Gössnerová se sice (už tradičně) netrefuje, přesto se i po třech chybách nejrychlejším během probije do Top 10.
„Ale jsem úplně kaput,“ prohlašuje.
V sobotu pojedou ženy stíhačku, v neděli štafetu, závody zbytků sil. Jsou na konci druhého pohárového trimestru. „V Anterselvě se vždycky těším, až už bude konec,“ říká Vítková.
Muži se možná těší ještě víc. V 1 655 metrech jejich těla prověří porce tří závodů během pouhých tří dnů.
