Jak se na prosincovou akci těšíte?
Těším se hrozně moc. Je neuvěřitelné, že se to povedlo a jestli se nám podaří kvalifikovat a já budu moct startovat v Čechách na té nejvyšší úrovni, bude to úžasné. Snad přijde hodně lidí a všichni si to užijí.
Je velký rozdíl v tom, jestli startujete v hale nebo venku?
Už jsem měla možnost startovat na několika halových šampionátech a je to pochopitelně jiné než na těch venkovních. Někteří koně mohou být citlivější na publikum, na stěny, ale mí koně to naštěstí zvládají dobře. A tím, že v hale je to takové uzavřené, tak je ta atmosféra fakt neuvěřitelná. Kolikrát vás vybudí ještě víc, než když jste na otevřeném kolbišti.
Navíc v O2 Areně by to bylo před domácím publikem.
Já už měla možnost dvakrát před domácím publikem startovat v Olomouci, ale to byly tříhvězdičkové závody. Když se to tady zaplní, tak se ta atmosféra nebude dát popsat. Už jen start pro mě bude znamenat strašně moc a bude to pro mě jeden velký splněný sen.
Když se ohlédnete zpátky, jaká vlastně byla vaše cesta k parkurovému skákání?
Mamka mi říkala, že když jsem byla menší, tak panenky vůbec neexistovaly. Že pro mě existovali jenom koníci, a ty jsem si dávala do kočárků. (zasměje se) Pak se mnou mamka začala objíždět stáje, kde jsme ťukali na dveře a ptali se, jestli bychom mohli pomoct nosit vodu, nebo zamést ve stájích, abych se k těm koním dostala. A když pak máma s tátou viděli, že mě to baví, dovolili mi udělat si jezdeckou licenci a jezdit po závodech. A mě už to nepustilo.
Čím to, že u vás zvítězil zrovna parkur?
Na dostihy jsem moc vysoká, na ty bych se nevešla. A než jsem si udělala licenci, bavilo mě skákat i přes ty malé křížky – překážky. Byl to pro mě adrenalin a ten pocit při skoku byl úžasný. Čím víc zkušeností jsem měla, tím výš jsem mohla skákat a tím větší pocit svobody jsem získala.
Nikdo z vaší rodiny není z jezdecké rodiny. Jak těžké pro vás bylo prosadit se?
Přesně kvůli tomu to pro celou rodinu bylo náročné. Nikdo nevěděl, co péče o koně obnáší, všichni jsme se učili za pochodu a celou rodinu to stálo hodně sil a hodně podpory. Sourozenci občas nechápali, proč jsem o víkendech pryč, proč nejsem doma na oběd, ale všichni mi fandili a podporovali mě. Přestože to pro nás bylo nové a občas jsme se v tom plácali, jako rodina jsme se drželi pohromadě.
Nastalo někdy období, kdy jste byla na pochybách, jestli jste si vybrala správně?
Ne, tohle nikdy nepřišlo.
Ani jiné sporty vás nelákaly?
Ani ty ne. Vždycky to byli jenom koně.
Aktuálně stále studujete, jak náročné je skloubit školu s vrcholným parkurem?
Ano, stále studuju byznys na univerzitě a jen díky podpoře rodičů a celého týmu jsem schopná skloubit jak školu, tak i koně. Ne každý takovou možnost má, jsem za ni vděčná.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Už v sobotu naši koně odlétají do Mexika na první závod Global Champions League, takže všechno připravujeme na odlet. Budeme mít poslední trénink a pak poletíme za nimi.
V roce 2015 Kellnerova dcera vyhrála titul. Pyšný otec gratuloval:
12. března 2013 |
