Na tuhle chvíli Fernstädtová myslí už pár týdnů. Od 11. ledna, kdy se smutkem ve tváři postávala v Deutsche Post Arena Königssee a zklamaně koukala na zasněžené ledové koryto.
Tolik se chtěla na domácí dráze předvést!
Jenže ač bylo jasné slunce, závody se tehdy kvůli (ne)bezpečí nejely. O den dříve totiž zasáhla Bavorsko sněhová kalamita, která ochromila dopravu. Na střechách dráhy i okolních budov byly mnohacentimetrové bílé čepice a organizátoři kvůli obavám, že by sníh mohl na skeletonisty a skeletonistky spadnout, mistrovství Evropy přeložili.
„Škoda, ale bude tu juniorský světový šampionát, na to se těším,“ upnula se Fernstädtová tehdy k dalšímu prestižnímu podniku.
A nyní ta chvíle nastala. V neděli od 9.00 se budou maximálně dvaadvacetileté závodnice v Königssee řítit hlavou dolů. A Fernstädtová bude jednou z favoritek.
Má výhodu domácího prostředí. Vždyť nikde toho nemá natrénováno více než tady, čtvrt hodiny jízdy od útulného domu, kde prožila skoro deset let svého života. Právě kousek od nejhlubšího německého jezera Fernstädtová poprvé poznala, co je to skeleton. A teď se může před rodinou a známými blýsknout.
V české kombinéze, kterou obléká od letního přestupu, bude usilovat o obhajobu juniorského titulu ze Svatého Mořice.
Ještě před tím, než se rozeběhne a skočí na skeleton, čeká ji dlouhé odpoledne s páskou, zapalovačem, nožem a „šmirglpapírem“.
Nemá žádného servismana, stejně jako její soupeřky si sama musí připravit takřka třicetikilové saně na závod. Jde o zhruba pětihodinové piplání s každým detailem. „Kdybych nemusela, tak bych to nedělala,“ přiznává Fernstädtová.
Když ale jeden sleduje, s jakou pečlivostí lepí na saně černou pásku a jak dlouhé minuty vše kontroluje, případně ještě upravuje za pomocí zapalovače, nepůsobí to tak.
Hodně si s tím vyhrajete, že? „Ale jo, vlastně znám jen jednu holku, která je v té přípravě pečlivější.“
Naděje zrozená pod Orlím hnízdemJak Fernstädtová objevila skeleton  |
Pruhy pásky lepí na měkký vršek skeletonu kvůli lepší aerodynamice, nože zase brousí jemným modelářským smirkovým papírem, aby byly co nejhladší a po ledě doslova letěly.
Když zcela spokojená s tím, jak se lesknou „kudly“, ještě vezme do ruky jehlu a niť a našije si startovní číslo.
„Nachystat kudly trvá nejdéle. Zhruba dvě hodiny. Snažím se, aby se blýskaly, skoro se v nich vidím,“ vysvětluje a ukazuje několik typů brusného materiálu, zbylého ještě z časů v německé reprezentaci.
Přestup do Česka pro Fernstädtovou mimo jiné znamenal změnu saní i nožů, na obojí si ještě stále zvyká. Když před šesti tydny dobyla celkové vítězství v Interkontinentálním poháru, tento nezvyk přiznala. A s ním ještě jeden další.
„Nové pro mě bylo, že mi hráli českou hymnu, to byl nezvyk. Ale je hezké, že jsem to dokázala za Česko. Doufám, že pro český skeleton přidám i další úspěchy.“
První šanci má už v neděli. Doma, pod Orlím hnízdem.
