V pátek dopoledne vytáhla kajak na Vltavu a od dřevěného krytého mostu v Českém Krumlově vyrazila proti proudu. Už kolem desáté se musela proplétat mezi rafty a loděmi s turisty, kteří sjížděli řeku od Vyššího Brodu. Nejvíc toho Anežka Paloudová, vicemistryně světa ve sjezdu, natrénuje právě na hladině Vltavy.
„Divokou vodu trénujeme třeba na kanále v Českém Vrbném nebo při soustředěních v zahraničí. Ale Vltava, to je naše řeka. Známe tady v tom našem kolečku každý kámen, strom i kytku,“ říká dívka, která se zrovna připravuje na juniorské mistrovství světa v USA na konci července.
Všiml jsem si, že dvě posádky raftů na řece na vás něco pokřikovaly. Co to bylo?
Jen ahoj. Rodiny s dětmi jsou v pohodě.
Anežka Paloudová(16 let) Narodila se v Praze, ale odmala žije na Krumlovsku. V současnosti studuje na krumlovském gymnáziu. Po Janě Zvěřinové (titul v roce 1961), Ludmile Veberové-Polesné (1963-1977), Michaele Strnadové-Mrůzkové (2000-2014), Kateřině Vacíkové a Petře Slovákové (obě 2008) se stala šestou Češkou, která vybojovala medaili ze světového šampionátu ve sjezdu. Zdroj: skvltava.ckrumlov.cz |
S opilci je to horší? Co tak často slýcháte?
Tak různě. Třeba že se zaháknou. Nebo hlasitě upozorňují, když jedeme proti proudu. Řvou, ať makáme, nebo nás povzbuzují. Většinou teda ve chvíli, kdy zrovna odpočíváme nebo nejsme v zápřahu. Jako reprezentantka jsem teď dostala na loď samolepku s příjmením, takže mě oslovují tím, což taky není zrovna příjemný. Mají různé kecy a připadají si vtipný. Člověk se s tím naučí jezdit.
Vy sama si někdy sjedete celou Vltavu jako turistka?
To už jsem dlouho nejela. Když jsme byli malí, tak nás rodiče brali na různé řeky. Přespali jsme ve stanu a jeli dál. Jak jsme začali jezdit na slalomkách, už jsme objížděli dětské závody. A nebyl čas.
Přesto jste už asi soutěžně jela na spoustě řek. Které máte oblíbené?
Líbila se mi třeba Tanvaldská Kamenice nebo taky Otava pod Čeňkovou pilou. Ale Vltava je prostě naše řeka.
SK Vltava se jmenuje i váš klub. A na webu psali, že vaše stříbrná medaile ze sprintu na mistrovství světa je největší medaile v historii klubu.
Asi teda jo, když to říkáte.
Psali to na klubovém webu...
Je to velká medaile. Jsem za ni hodně ráda, ale nevím, jestli je největší. Hodně medailí přivezl klub v závodě hlídek, ale v individuálních disciplínách si jich opravdu tolik nevybavuji. Tonda Haleš má ještě bronzovou z mistrovství Evropy.
A stříbrná z mistrovství světa?
No, je pravda, že to zní líp.
Tak si teď můžete připadat jako nejúspěšnější klubový závodník?
To ne. To bych neřekla. Pořád mám jen jednu medaili. V reprezentaci jezdím teprve druhým rokem. Ostatní trénují mnohem déle a mají víc úspěchů. Já mám jen jeden velký. Na to, abych byla nejúspěšnější závodník, bych potřebovala víc úspěchů, víc medailí.
Sjezd na divoké vodě není disciplínou, která by byla příliš známá. Co se vám povedlo v minulosti?
Druhým rokem jsem juniorka, takže teprve druhým rokem mohu jezdit na světové a evropské akce. Předtím jsem mohla závodit jen po republice. Loni jsem byla na juniorském mistrovství Evropy, kde jsem měla stříbrnou medaili na singlkánoi. Letos z mistrovství Evropy dospělých mám bronzovou.
Letošní rok je tedy úspěšný. Přidala jste v tréninku, nebo ubyly soupeřky?
To si nemyslím. Zrovna ve Vídni jsme se koukali na startovku a říkali si, že bude těžké se dostat jenom do finále.
A bylo...
Postupovala jsem do finále z jedenáctého místa, což bylo předposlední postupové. A bylo to hodně těžké. Po první jízdě jsem byla dvanáctá a byla jsem snad vteřinu za třetím místem. Takhle to bylo našlapané. Po druhé jízdě jsem byla ve finále a nějak jsem to zajela.
Kdo vyhrál?
První byla Italka Costanza Bonaccorsi, která vyhrála už podruhé za sebou.
V ženách jste musela být jedna z nejmladších ne?
Samozřejmě tam byly starší a zkušenější. Ten rozdíl byl hlavně v tom, že já jela finále a ode mě nikdo nic neočekával. Byla jsem v pohodě, usmívala se. No a tam byly právě všechny holky, které to řešily a přijely si pro medaili. A byly hrozně nervózní. Bylo to na nich hrozně vidět. S nikým se nebavily. Na nikoho se pomalu nepodívaly. Říkala jsem si: Usmějte se. Tvařte se nějak lidsky.
A vy nervozitou netrpíte?
Samozřejmě jsem byla taky trochu nervózní, ale ne jako ony. Asi jsou i závody, kde jsem nervózní, ale řekla bych, že ne tolik.
Kde všude už jste byla s kanoistikou?
Poprvé v roce 2012 v Chorvatsku na soustředění. Několikrát v Rakousku na Salze. Na jarní soustředění jezdíme s reprezentací do Španělska. Na podzim na maraton do Francie a do Itálie.
Trénujete k tomu každý den?
Šestkrát týdně. Do tréninku se ale počítá i závod.
A studujete k tomu?
Gymnázium. Není to nejlehčí, ale jde to zvládnout.
Tipuju, že od dubna, kdy vám začíná sezona, nebudete mít moc volných víkendů?
No, moc ne. Naši teď opravují starý statek, tak si stěžují, že tam skoro nejsem.
A co říkali na medaili?
Oni to myslí ze srandy. Ve Vídni se byli přímo podívat. Vůbec jsme tam měli jako Češi asi nejsilnější diváckou kulisu. A táta pak brečel.
Za tu dřinu je medaile asi pěkná odměna, ne?
Určitě. Člověk vidí, že to má smysl.