Ve Wimbledonu mu letos ještě stav kyčlí nedovolil naskočit, a tak si užil premiéru v roli komentátora pro BBC. V expertní pozici hltal, jak se překrásné čtvrtfinále mezi Nadalem a del Potrem natáhlo málem na pět hodin. Jenže...
„Jako hráč tohle miluju. Ale z jiné perspektivy mi najednou přišlo: Pane jo, tohle je tak neuvěřitelně dlouhé,“ řekl pro New York Times. „Ten večer jsem měl naplánovanou jednu schůzku a večeři a nestihl jsem je. Spousta diváků třeba může kvůli tomu odejít předčasně. I když to byl fantastický mač, nemyslím si, že je to pro tenis dobře.“
Ani nemluvě o tom, že tohle byl pořád jen vylouhovaný anglický čaj proti semifinálové řeži Anderson vs. Isner, jenž skončila poměrem 7:6, 6:7, 6:7, 6:4, 26:24 po šesti a půl hodinách...
Tenhle spor je čím dál hlasitější.
Hrát na tři vítězné sety je oslavou výdrže a eliminací jednorázových senzací, nedají se zastánci. Hrát na tři vítězné sety ničí hráče, přeměnami programu deptá pořadatele a navrch je to potíž pro televize, klíčové sponzory – tolik protiargumenty.
Ani největší esa nemají jasno.
Kromě Murrayho se v minulých dnech vyjádřili další dva členové legendární Velké čtyřky. „Hrál bych na tři sety i ve finále turnajů Masters 1000. Přijde mi to jako promarněná příležitost,“ řekl v Cincinnati sám Roger Federer, načež Novak Djokovič na dálku opáčil: „Já jsem proti. Já bych dokonce hrál na grandslamech na dva vítězné.“
99 gamů trvalo semifinále Wimbledonu mezi Andersonem a Isnerem. Což asi vyvolá změny. |
Něco podobného by znamenalo de facto genderovou revoluci naopak. Zanikla by tím stále nevyřešená a možná i nevyřešitelná debata o tom, zda si tenistky (ne)zaslouží stejné prize money za to, že na kurtu tráví mnohem kratší dobu.
Ostatně i velká šampionka minulosti Billie Jean Kingová, zarytá bojovnice za finanční rovnost, v tomto pány s raketami podporuje: „Ať hrají na dva vítězné. Když vidíte, jak vypadají po šesti hodinách... Vždyť můžou sotva chodit.“
Velké kouzlo tenisu spočívá právě v odolnosti jeho pravidel, která třeba v případě Wimbledonu proplouvají bez zásadních změn už napříč třetím stoletím. Ale doba si žádá rychlost, a tak se zkracování nevyhýbá ani tenisu. Viz třeba aktuální pravidlo nařizující podávajícímu praštit do míčku nejpozději za 25 sekund. Svoji nelibost vůči němu už vyjádřili například Djokovič či Serena Williamsová.
Mám nohy jak želé, úpěl finalista Wimbledonu. Tie-break, prosí tenisté |
Zvlášť v těch nejdelších bitvách to býval nejen taktický prvek, ale také cesta k záchraně organismu. Kevin Anderson to zná, v All England Clubu prožil rozporuplné vítězství. Sice zvládl epický střet, ale líčil: „Mám nohy jako želé.“ Oprávněně se bál, že mu na finále příliš energie nezbude, a vážně působil vyčichle.
I turnajový vrchol tím utrpěl. „Tohle už nejde. Když nechceme, aby šel pátý set do tiebreaku za stavu 6:6, ať se tak stane třeba za stavu 10:10,“ říkal slavný John McEnroe.
Lze čekat, že se něco podobného dříve či později skutečně stane; třeba i kvůli silné Andersonově pozici v hráčské radě ATP. „Nekonečné“ páté sady mohou zmizet.
Ale nařídit mužům hrát na grandslamech jen na dva vítězné sety, to je daleko podstatnější změna. I když by asi zachránila nejednu večeři.
