Ale to pořád není nejhorší věc, hlavně se mu cesta k lepším pozicím mlží. Jeho operované kyčle totiž dál odmítají správně fungovat.
„Jakkoli divně to zní, tak je pro mě chůze ještě horší než některé pohyby na kurtu. Fakt zvláštní,“ vyprávěl na turnaji v Brisbane. Činil tak s úsměvem, jako by dával novinářům k dobru žert.
Murrayho před návratem na kurty pořád trápí bolavá kyčel |
Jenže následující Murrayho slova dokazují, že na vtipkování pořád není nejlepší doba: „Občas mě zrovna tohle frustruje. Když se vidím na videu, tohle mě docela sráží. Říkám si, že by to sportovec dělat neměl. Nechci se někde belhat.“
Co člověk, to příběh - i proto je každý z nedávných comebacků členů slavné Velké čtyřky tak jiný.
Roger Federer zvládl návrat mezi nejlepší rychlostí švýcarského vlaku. Novak Djokovič zažil utrápený půlrok následovaný půlrokem snů. Rafael Nadal si podobně dlouhou pauzu nedopřál, vypadává pouze chvilkově, odmítá opouštět pozice. No a u Murrayho jdou věci nejhůře.
Loni stihl rovný tucet zápasů. De facto odepsaný rok.
Letos začal v Austrálii v Brisbane bilancí jedna výhra, jedna prohra. Neužije ho teď na žádné velké prognózy, je připoután v přítomnosti - s jejími nástrahami i krásami.
„Není snadné shrnout pocity do pár vět,“ říkal dojatě na kurtu poté, co zdolal domácího Duckwortha. „Bylo to vážně těžké. Osmnáct měsíců šlo všechno nahoru a dolů... Jsem prostě šťastný, že zase hraju. Chci si tenis užívat na maximum, a to co nejdéle. Ale nemám tušení, jak dlouho to bude trvat.“
Přeloženo: jistoty pro Murrayho neexistují. I kdyby skončil dnes, zůstane po něm obdivuhodný seznam počinů. Jakožto domácí šampion Wimbledonu zase vrátil Velké Británii hrdost.
Na každém grandslamu byl minimálně ve finále. Stal se světovou jedničkou. Dvakrát vyhrál olympiádu, poprvé navíc doma v Londýně. V jedné z nejsilnějších epoch tenisových dějin se tohle skotské Statečné tenisové srdce bez bázně a hany drželo po boku Federera, Nadala, Djokoviče.
Co bylo, bylo.
Na Australian Open mu start v hlavní soutěži umožní chráněný žebříček, „štít“ by nad ním měl držet ještě do jara. A pak?
„Musím být chytrý v tréninku i v plánování. Pokud kyčle drží, můžu hrát dobrý tenis,“ říká. „Pětisetové zápasy na grandslamech jsou samozřejmě hrozně náročné, ale zase mezi jednotlivými zápasy máte hodně času na odpočinek. Občas i 48 hodin - na jiných turnajích je to horší.“
Loni zdolal Davida Goffina či krajana Kylea Edmunda, to jsou ale jen hezké detaily z kontinuálního škobrtání. Skládalo se z návštěv specialistů, nekončících rehabilitací, nacházení i ztrácení naděje.
„Bolest pořád cítím, i když je to lepší než minulý rok,“ řekl v Austrálii. „Prostě potřebuju hrát co nejvíc zápasů. Ideálně aspoň tři, čtyři, pět za sebou, abych si z nich toho mohl co nejvíc vzít. Tak rád bych měl na turnaji pocit, že jsem schopný zápolit s ostatními, aniž by mě v tom kyčle nějak omezovala.“
Což je jeho hlavní meta i pro Melbourne.
