Na velkém turnaji v Miami skotský šampion dvakrát v kariéře triumfoval. I jako žebříčkové číslo 113 dostal divokou kartu, při absencích ústředních hvězd doufal v průlom - jenže místo toho se odhlásil.
S jeho tělem to dál není dobré.
„Pořád vím, že jsem schopný hrát na té nejvyšší úrovni,“ tvrdí Murray, leč obratem přiznává: „Potřebuju týdny a měsíce příprav a tréninků, zápasy a hlavně pevné zdraví. Ale možné to pořád je.“
Teoreticky snad.
Praxe vypadá jinak.
Murray letos stihl jen tři duely ATP (1-2) a na challengeru v italské Bielle sice došel do finále, v něm ho ovšem předčil Ukrajinec Marčenko, 212. hráč světa.
„Asi si hodně lidí řekne, že podléhám sebeklamu a nejlepší už mám za sebou. Je to možné,“ říká. „Sám dobře vím, že potřebuju špičkové výkony podávat pravidelně hodinu a půl až dvě hodiny, a ne jen dvacet či třicet minut a ještě jen občas.“
A tak se s další ranou do vlastního těla docela sešlo Murrayho interview pro web Gentleman’s Journal.
Jeho tenisová cesta ne vždycky připomínala ryzího gentlemana, uměl se pěkně rozzuřit, ovšem dokráčel po ní až ke šlechtickému titulu od královny, třem grandslamovým titulům a dvěma zlatům z olympiád. Pokud Tomáš Berdych přijal sisyfovský úděl a stoupal k výšinám vždy jen proto, aby ho z nich zase srazili Federer, Nadal či Djokovič, Murray uspět dokázal.
Co dál? Pro zmíněný magazín překvapil pestrou škálou možných variant svého „života po životě“.
„Opravdu mám rád golf a přišlo by mi vzrušující dělat caddieho,“ pronesl. „Možná naše sporty zvlášť po mentální stránce i něco spojuje, takže bych mohl golfistům pomoci. Nebo si zkusím vysloužit trenérské frčky ve fotbale. Taky bych se chtěl mnohem víc věnovat cyklistice.“
S tou už nemá profesní plány, Murray jen hodlá využít vášeň pro vyjížďky na kole spojené s vlastností, která z něj udělala hvězdu na kurtech. „Jsem tak soutěživý, že by mě bavilo sledovat, jestli si na svých oblíbených úsecích pětkrát týdně dokážu vylepšit rekord,“ usmál se.
A blíží se to, blíží.
Lze očekávat, že pro Murrayho bude velkým cílem účast v All England Clubu, kde v roce 2016 ve svém posledním grandslamovém finále slavně udolal Milose Raonice a přidal druhý wimbledonský titul, což ještě zvýraznilo jeho pozici národní sportovní ikony.
Ale pak... Zranění, operace a do toho pandemie, která zchromila tenisový kalendář a jeho comebacku vystavěla další vysokou překážku. „Co jsem se naučil v lockdownu? Zjistil jsem, kolik věcí mi nejde,“ líčil zvesela. „Snažíte se zabavit děti, má žena je umělkyně, krásně maluje, zato já jsem v tomhle otřesný. Děti pořád doufají, že jim něco vyrobím, tohle není moje silná stránka. To spíš koordinace očí a rukou. A pár různých sportů.“
O tenisových dovednostech netřeba pochybovat. Možná ale brzy přijdou do popředí i jiná odvětví.