V roce 1930 je André Leducquovi šestadvacet a má tolik sil. Na přelomu desetiletí se zatím svět mění.
Národně socialistická strana Adolfa Hitlera získává po kolapsu německé ekonomiky 107 míst v Říšském sněmu.
Vědci na Massachusettském institutu technologie zahajují práci na prvním počítači.
Vědec Clyde W. Tombaugh objevuje Pluto, tehdy devátou planetu Sluneční soustavy.
Umírají legendy, spisovatel Arthur Conan Doyle a polární badatel Fridtjof Nansen. Naopak Haile Selasie I. je v Etiopii korunován králem králů.
Ovšem zásadními změnami prochází i sport. Uruguay hostí premiérové fotbalové mistrovství světa, domácí ve finále porážejí Argentinu. A Max Schmelling se stává opěvovaným mistrem světa v boxu těžké váhy.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Jiná, úplně jiná než v předchozích letech, je také Tour 1930. Její ředitel Henri Desgrange ruší firemní týmy a místo nich se na následujících 32 let závod proměňuje v soutěž národních týmů. V konvoji jede poprvé i reklamní karavana, do budoucna zdroj nesčetných příjmů.
Teď ještě aby po šesti letech půstu konečně zase vyhrál Francouz a publicita i zisky budou obrovské, touží Desgrange.
Cítí, že nastal ten správný čas. Nová generace francouzských cyklistů je v jeho očích budoucím Dream Teamem.
A v jejím centru: André Leducq, řečený Dédé, rodák ze Saint-Ouen, syn zaměstnance filmové společnosti.
V dětství sám hrál v němých filmech. Je dvojnásobným mistrem světa amatérů, od roku 1927 profesionálem u týmu Alcyon. A má vizitku chlapíka s velkým charisma. Kdo by ho nemiloval?
André Leducq ...... 1928 (?) https://t.co/uJgmdqXaWV
Leducq je společenský, vtipný, žoviální, ženami oblíbený. Tolik ženy přitahuje – a sem tam nejen platonicky. Přizná se i k vášnivé noci s fanynkou před startem závodu Paříž – Roubaix.
Svůj „magnetismus“ i množící se příjmy opečovává, vlastní jméno propůjčuje k reklamě výrobků všeho druhu. Při etapě přes Col de Bayar dokonce zastavuje na úpatí průsmyku a dopřeje si pár doušků bílého z lahve z vinice, která ho sponzoruje. Musí mít jistotu, že vinice se dočká maximální publicity.
Ovšem zároveň André Leducq poctivě trénuje, protože pochopil, že cyklistické úspěchy jsou pro něj cestou ke krásnému životu, o němž snil, i ke krásným dívkám.
V 9. etapě do Luchonu najíždí třináct minut na favorizovaného Itala Learca Guerru a celkově vede. V Pyrenejích i v dalších etapách navyšuje náskok.
Jenže přichází sjezd z alpského Galibieru. Žene se jako blázen, těsně za Guerrou a pak... karambol. Leducq se válí po asfaltu, koleno ho bolí a Guerra mizí v dáli.
Celý francouzský tým na něj čeká, pomáhají mu na kolo, rozpoutávají zběsilou honičku za Italem.
Denní dávku potíží ale stále vybranou nemají.
Při stoupání na Télegraph láme Leducq pedál a padá znovu. Brečí a ze zoufalství volá: „Mami, proč zase já?“ Týmový kolega Marcel Bidot si vyprosí pedál od jednoho z diváků, namontují ho na jeho kolo. Leducqova noha ale krvácí. Smutně pronáší: „Vzdám to.“
„Nemůžeš vzdát ve žlutém dresu,“ okřikne ho další kolega Charles Pélissier.
„Posloucháš mě, Dédé? My všichni to na rovině rozbalíme a ty se nás budeš držet. Doženeme Guerru!“
„Pojď! Zpátky do sedla,“ vyzývá Leducqua i Bidot. „Už mám dost toho koukat na tebe, jak tu brečíš. Nejsi slečinka. Podívej se na své koleno. Natáhni nohu, teď ji pokrč... vidíš, nic není zlomené. Tak jedem. Zahřeješ se cestou.“
Guerra už je čtvrt hodiny před nimi.
Pět Francouzů ale táhne svého lídra jako posedlí, úžasný lidský expres, úžasný „esprit de corps“, týmový duch. Bidot, bratři Magneové, Pélissier, Marviel – a Leducq. Před cílem v Evianu je zpět v čelní třicetičlenné skupině. Načež mu Pélissier rozjíždí finiš... a Leducq vyhrává etapu!
„Namísto kolapsu triumf,“ vykřikují titulky.
Celá Francie je v euforii a ta s každým dalším dnem narůstá. Národní tým kontroluje závěrečných pět etap. S myslí v oblacích vjíždí Leducq na pařížský velodrom v Parku princů. Dokázal to. V konečném pořadí má 14 minut k dobru na druhého Guerru.
Tým Francie vyhrál 18 z 21 etap ročníku 1930. Mezi nejlepšími deseti má šest cyklistů. A má i absolutního šampiona.
André Leducq était vraiment un type épatant ! Il parvenait même à faire sourire Henri Desgrange... https://t.co/NYRPgth3Y3
Desgrange je nadšen. Tour se skutečně změnila. A občané Francie se do ní znovu zamilovali.
O rok později Leducq nemá formu z minulé sezony, pomáhá tedy k titulu svému spolubydlícímu na pokoji Antoninu Magnemu, velkému introvertovi, muži o tolik odlišnému.
Magne vyrůstal mezi kravami na malém statku rodičů v Livry-Gargan, odkud dodávali mléko do Paříže. Zamiloval se do cyklistiky, právě když na kole rozvážel mléko. Málo, velmi málo mluví, hodně koná. Před rokem na Tour skončil třetí. Na tu další se nesmírně svědomitě chystal. Neustále se však něčeho bojí. Na kole s ním jede i stres. Přesto v Alpách exceluje a i s Leducquovou pomocí vede.
Ovšem čeká je ještě zrádná předposlední etapa do Malo-les-Bains, kalvárie na kostkách.
Je to tu zase. Magne má strach. Bojí se, že přijde o vítězství, nemůže spát. Leducq ho uklidňuje: „Čti si poštu od fanoušků, to ti pomůže.“
Poslechne. Najednou nachází dopis:
„Pane Magne, píšu vám, abych vás varoval, že Rebry (jeden z Belgičanů) napsal své matce, že s Demuysérem v etapě do Malo-les-Bains zaútočí.“
Podpis žádný. Anonym. Razítko je z Rebryho vesnice. Leducq se rozesměje: „Dobrý vtip.“ Magne se nesměje. Co když ho Belgičané zničí?
Ale nestane se tak. Uhájí prvenství s převahou třinácti minut před belgickým lídrem Jefem Demuysserem.
Antonin Magne gets a push https://t.co/ZfrUZxSNJ0
Na Tour 1932 je znovu na tahu Leducq. Ve 13. etapě přes alpské velikány Lautaret, Galibier a Télégraphe vládne zima a sníh, počasí na Galibieru je jedním slovem mizérie, ale on si to šlape po zasněžené silnici na kole bez brýlí, v kraťasech, v jednom vlněném trikotu s dlouhými rukávy a bez rukavic. Do konce života zůstane jeho vzpomínkou na toto šílenství omrzlý prst.
Jenže takové myšlenky právě teď nemá. Ital Francesco Camusso, šampion Gira 1931, je sice na vrcholu první, dolů však sjíždí Leducq vabank. Vyhrává třináctou etapu, pak i tu patnáctou v Alpách, poslední dvě také, sbírá časové bonusy jako známky a na samém konci Tour má 24minutový náskok na druhého Němce Kurta Stöpela.
„Je mnohem komplexnějším jezdcem než v roce 1930,“ opěvuje šampiona Desgrange. „Dokáže vše, co se od cyklisty žádá. Je také inteligentnější, víc na trati přemýšlí.“
Napříště už tak dobrý nebude, začne pracovat pro jiné. Ovšem aura, která ho obklopuje, nepohasne. A francouzská vítězná vlna bude pokračovat. Na Tour 1933 usedne na trůn Georges Speicher, v další sezoně podruhé Antonin Magne.
V roce 1938 startují Leducq i Magne na Tour naposledy, už jen vedlejší postavy v závodě, kde se o titul rvou jiní. Závěr společné éry oslaví únikem v poslední etapě. Dva muži tak odlišných povah, oba však dvojnásobní šampioni Tour, projíždějí ruku v ruce a za aplausu 50 tisíc diváků cílem na velodromu v pařížském Parku princů.
Leducqa připraví o jeho rekord pětadvaceti etapových prvenství až v 70. letech Eddy Merckx, který jich nasbírá 34.
Leducqův parťák Magne bude v poválečných letech v týmu Mercier jedním z nejúspěšnějších sportovních ředitelů cyklistické historie, povede v něm vítěze Tour Louisona Bobeta i tolik oblíbeného Raymonda Poulidora. Jeho znalosti se stanou legendárními. Nikdy svým jezdcům nebude tykat, vždy jen vykat, a oni jej budou oslovovat Monsieur Magne.
V 79 letech zemře coby majitel Řádu čestné legie.
Leducq okusí na Tour roli reportéra, pak dokonce založí vlastní profesionální tým, jehož přátelskou atmosféru si budou cyklisté jen pochvalovat, Magneho úspěchů však na tomto poli nedosáhne. Až do své smrti zůstane oním živelným, energickým mužem, kterého jednoduše musí mít každý rád.
Ještě v 76 letech u Marseille holduje svému milovanému potápění, lačnící po dalších adrenalinových zážitcích.
Osmnáctého června 1980 je nalezen v bezvědomí ve svém bytě.
Při převozu do nemocnice André Leducq umírá.
