Od firmy Fischer dostala na poslední závod kariéry lyže, na kterých bylo místo jména značky její příjmení Kuzmina.
Ne, nezářila na nich tak jako ve svých nejslavnějších závodech. Cílem projela na desátém místě, ale smutnit nemusela. V cíli na ni totiž čekal celý slovenský tým, včetně manžela Daniela.
Na hlavu jí posadili korunku, pak vytáhli vystřelovací konfety a několik láhví šampaňského. Oslava mohla začít. Slovenskou hvězdu následně všichni vzali na ruce a několikrát ji vyhodili do vzduchu.
„Bála jsem se, abych někomu neublížila, protože se bojím létat,“ smála se. „Nechtěla jsem, a tak jsem se tomu i trochu bránila.“
Ale neubránila se. Vyhazováním do vzduchu končila svou bohatou kariéru.
„Je to pro mě teď hodně silné a není pro mě lehké o konci mluvit. Mám tady skvělou a velkou biatlonovou rodinu, byl to dlouhý a krásný příběh. Cítím, že jsem pro biatlon byla důležitou osobou,“ dostávala ze sebe a z očí se jí řinuly slzy. „Chtěla bych poděkovat za tuhle část života. Bylo to skvělé, plné emocí a navždy to bude v mém srdci.“
LOUČENÍ. Anastasia Kuzminová s korunkou se loučí se svou bohatou kariérou. V pozadí s šampaňským manžel Daniel Kuzmin.
Stala se jedinou ženou, která kdy dokázala obhájit zlatou medaili na olympiádě v biatlonu. A také jedinou ženou, která kdy dokázala získat zlato na třech hrách v řadě.
Ve Světovém poháru vyhrála 18 závodů, tři malé glóby. Je i mistryní světa.
Na dívku, která se nikdy neměla naučit střílet, docela slušný výsledek.
Seznámení v kabince
Narodila se na Sibiři v důležitém železničním uzlu Transsibiřské magistrály v Ťumeni jako starší ze dvou dětí. Se sportem začínala jako běžkyně na lyžích, ale po doporučení otce Vladimira zkusila v patnácti letech biatlon.
Už u něj zůstala.
Odmala závodila za Rusko, pro které získala i dvě zlata, čtyři stříbra a jeden bronz na juniorských mistrovstvích světa, kde se stala jednou z nejúspěšnějších závodnic historie.
Bylo jasné, že v ní dříme obrovský talent.
Jen Rusové ho jaksi neviděli.
V roce 2006 pro ni přišlo osudové seznámení. Na lanovce v rakouském Dachsteinu potkala Daniela Kuzmina.
Daniel Kuzmin to povedal na plné ústa: TAKÉTO správanie športovcov je neakceptovateľné! https://t.co/aFHhzfptKl pic.twitter.com/8fu1l4uE5h
— HITky.sk (@hitkysk) 23. února 2018
Nastoupili spolu do jedné kabinky, kde bylo hodně lidí a málo místa. On jí uvolnil jednu ze sedaček, za což mu poděkovala anglicky. Netušila, že rodák z Kamčatky je také Rus.
„Usmál jsem se, že spolu můžeme klidně mluvit rusky,“ vzpomínal Daniel.
Po půlroční známosti se rozhodli pro svatbu. A v červnu 2007 se jim narodil syn Jelisejev. Ve dvaadvaceti letech se ale Kuzminová nehodlala vzdát svých sportovních ambicí.
Když se chtěla po krátké mateřské dovolené vrátit do reprezentace, Rusové odmítli její žádost o individuální způsob přípravy. Nesetkala se s pochopením. Místo toho uslyšela: „Pokud chceš za nás dál závodit, nebudeš mít žádné ústupky, absolvuješ s námi všechna soustředění.“
To v překladu znamenalo odloučení od čerstvě narozeného syna, což rodačka z Ťumeně odmítla. Za ruskou reprezentaci už nikdy nestartovala.
Hurá na Slovensko
Biatlon jí ale chyběl a ona hledala únikovou cestu. Chvíli to vypadalo, že bude reprezentovat Bělorusko, nakonec se ale rozhodla přestěhovat do Banské Bystrice, kde její manžel už pár let žil.
„A já si vzpomínám, že mi jeden známý slovenský trenér říkal, že ruští trenéři tvrdili, že se nikdy nenaučí střílet. Byla to výzva přesvědčit je o tom, že to dokáže,“ popisuje bývalý kouč Juraj Sanitra.
V prosinci 2008 získala slovenské občanství. Tehdy asi nikdo netušil, kolik radosti fanouškům v následujících letech přinese.
Už v téže sezoně ale pro svou novou zemi získala stříbro na mistrovství světa v Pchjongčchangu. Tady její slovenská pohádka napsala svou první kapitolu.
Tu další pak o rok později ve Vancouveru. Ve sprintu sestřelila všechny terče, v běhu jí tradičně nikdo nestačil a ona získala pro Slovensko historicky první zlato ze zimní olympiády.
TŘI OLYMPIÁDY, TŘI ZLATA. Nejprve ve Vancouveru, poté v Soči a nakonec v Pchjongčchangu.
To ještě novou řeč úplně neovládala. Ale rychle se učila.
Když o čtyři roky později v Soči zlato ze sprintu obhájila, slovenštinu už ovládala perfektně.
Vzápětí podruhé otěhotněla, ale ani dcera Olivie ji od biatlonu definitivně neodtrhla.
„Biatlon je moje droga, proto jsem se vrátila,“ vyprávěla před dvěma lety v Novém Městě na Moravě.
Porazila i Sagana
Ta touha byla jasná.
Zkompletovat na hrách v Pchjongčchangu zlatý hattrick ze sprintu. Jenže tři chyby na střelnici i pro tak rychlou běžkyni byly příliš.
S prázdnou se domů ale nevracela. Ve stíhačce i ve vytrvalostním závodu získala stříbro a na zlatý hattrick stejně dosáhla. Díky triumfu v závodu s hromadným startem.
Vždycky to byly olympijské hry, na kterých nejvíc zářila.
„Je psychicky tak silná, že ten tlak dokáže ustát. Už když jsme jeli do Vancouveru, říkali jsme, že chceme medaili. Nechtěli jsme poslouchat, že je mladá, že jede sbírat zkušenosti. Už tam jsme chtěli ukázat všechno, co umí,“ prozradil manžel Daniel.
Loni to pro ni byla vůbec výjimečná zima. Vyhrála pět závodů Světového poháru, získala malé glóby za sprint i stíhací závod, stala se potřetí slovenskou Sportovkyní roku, když porazila i hvězdu hvězd Petra Sagana.
Jen velký glóbus jí znovu unikl. Tentokrát o nicotné tři body.
Finále Světového poháru vlastně bylo to jediné, co jí vůbec nevyšlo. Paradoxně to bylo v Ťumeni, kde s biatlonem začínala.
Před závěrečnými třemi starty ještě celý seriál vedla. Po nich se musela sklonit před Kaisou Mäkäräinenovou. A možná právě proto v létě neukončila kariéru, jak původně avizovala.
„Ty poslední kilometry v Ťumeni se mě pořád nějakým způsobem drží. Jako kdyby mi všechno naznačovalo, že takhle to nemělo dopadnout. Zůstalo ve mně spoustu emocí, že mám ještě zabojovat,“ popisovala loni v létě.
Udělala dobře, byť start nového ročníku Světového poháru o tom nevypovídal.
Osmnáctá ve sprintu, šestatřicátá ve stíhačce, pětadvacátá ve vytrvalostním závodu. To byl její vstup do sezony.
Také proto už v jejím průběhu uvažovala, že ji ani nedojede. A v prosinci v Novém Městě její manžel Daniel potvrdil, že tato sezona bude poslední.
„Sezona nezačala moc dobře. V Pokljuce nebyla Nasťa ve formě, teď se dostává nahoru,“ tvrdil. „Oficiálně je tohle její poslední sezona. Doufám, že ji ukončí v Oslu. Je to unikátní sportovkyně, od které ještě v následujících týdnech můžete čekat neočekávané.“
Prorocká slova.
Kuzminová se každým závodem zvedala a vyřkla svá poslední dvě přání – stát se v Östersundu alespoň jednou mistryní světa a sestřelit aspoň jednou v životě během závodu všech 20 terčů.
Obojí splnila.
TO JE RADOSTI. Slovenská biatlonistka Anastasia Kuzminová slaví triumf ve sprintu na MS v Östersundu.
Z Östersundu odjížděla jako světová šampionka ze sprintu a svůj druhý cíl si splnila v předposledním klání kariéry, když v sobotu suverénně ovládla stíhačku.
„Tenhle závod si budu dlouho pamatovat.“
V neděli před svou derniérou si na svůj Instagram vyvěsila fotku s popiskem: „Je čas říci biatlonu sbohem.“
„Budeš nám chybět. Jsi skvělá a silná žena,“ připsala jí tam Kaisa Mäkäräinenová.
A přidávali se i další.
„Byla zázračnou běžkyní. Je působivé, jak rychle na lyžích vždycky jezdila. Snad nikdy jsem ji neviděla v blbé náladě,“ prozradila královna letošní sezony Dorothea Wiererová.
Pomůže štafetě?S individuálními starty prý definitivně skončila. Nevyloučila ale, že by v příští sezoně pomohla slovenské štafetě. „Uvažuju nad tím. Teď bylo důležité dokončit sezonu a všechno další teprve přijde. Nebude to jen moje rozhodnutí, bud záležet na rodině a na mém zdravotním stavu,“ řekla. |
„Taková osobnost bude chybět, ztratí se kus identity biatlonu. Nasťa se stala známou tím, že se dokázala skvěle připravit na olympiády. Mít tři zlaté je neuvěřitelné a biatlon se musí smířit s tím, že ztrácí svou superstar,“ má jasno Ivor Lehoťan, člen exekutivy IBU.
„Získala všechno kromě velkého glóbu. Byla k němu několikrát blízko, ale to nám v radosti nebrání. Máme velký důvod k oslavám,“ usmíval se manžel Daniel.
„Je to velká hrdinka,“ chválil ji bratr Anton Šipulin.
„Celá moje kariéra byla velmi zajímavá a úspěšná. Jak to už ve sportu bývá, nebylo to ani bez proher. Ale já si budu pamatovat jen to nejhezčí. A to jsou triumfy,“ říká sama loučící se legenda.
A že jich bylo.
