Byly to tehdy v roce 1936 hry poznamenané vzrůstající nacistickou mocí.
Hry, na kterých za Německo nestartovali Romové ani Židé a ještě pár týdnů před začátkem si Adolf Hitler přál, aby ani v zahraničních výpravách nebyli příslušníci židovské komunity a černoši. Po hrozícím bojkotu ale Hitler nakonec musel ustoupit.
Německo se snažilo prezentovat jako mírumilovná země. V olympijské vesnici a dalších frekventovaných místech byla odstraněna hesla „Židům vstup zakázán.“
A Hitlerovi navzdory se nejúspěšnějším olympionikem stal Jesse Owens – černoch, který si navíc svým přístupem získal i srdce obyčejných Němců.
A stejně tak si ho získal i Alois Hudec – gymnasta z Račic u Vyškova.
Nejvyšší známka v historii olympiád
Nespravedliví rozhodčí ho známkováním na bradlech, na hrazdě i v družstvech odsunuli vždy na čtvrté místo.
Zbývaly kruhy, poslední šance, jak získat vytoužené zlato.
11. srpna roku 1936 vlály na olympijském stadionu Ditricha Eckarta hákové kříže. Hudec by byl na normálních okolností největším favoritem, vždyť byl mistrem světa v této disciplíně z roku 1934.
„Pro mě je největším sportovcem historie. To, jak vyhrál na kruzích v roce 1936 na olympiádě v Berlíně, nic nepředčí.“Věra Čáslavská |
Jenže tady normální okolnosti nepanovaly.
V Berlíně bylo tehdy vše jinak. Rozhodčí pod vlivem pořadatelů přidělovali Slovanům body s daleko menší ochotou než domácím závodníkům.
Pod otevřeným nebem Eckartovy arény se ale odehrál moment, který vstoupil do historie jako jeden z největších výkonů českého sportovce v dějinách olympijských her.
Hudec byl po prvním pokusu nespokojený se známkou 9,4, kterou mu rozhodčí udělili. A tak se i přes únavu rozhodl pro opravu.
„Podíval se ještě do tváří těm dvaceti tisícům lidí, jako by od nich žádal v následujících vteřinách pravdu,“ psal Ota Pavel v povídce Sem deka zlata.
Sám Hudec pak zavřel oči a v duchu si představoval každý cvik jako na plátně v biografu. Pak se vyšvihl nahoru na kruhy a za hrobového ticha předvedl něco, co olympiáda dosud neviděla. „Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů,“ vzpomínal gymnasta po letech.
Svou sestavu zakončil temperamentním švihem a zapíchl se bez hnutí do země. Publikum chvíli jen nechápavě zíralo a mlčelo, pak propuklo v nadšený jásot. Diváci byli zfanatizování, ale stejně tak lačnili po dokonalosti. A tohle dokonalé bylo.
Rozhodčí neměli jinou možnost, než dát Hudcovi známku 9,8. Známku, kterou dosud žádný gymnasta na olympiádě nezískal.
Podívejte se na část vítězné Hudcovy sestavy na olympiádě v Berlíně:
„Už nikdy neuvidíme výkon, jaký převedl Hudec v Berlíne,“ psaly tehdejší noviny.
Hudec získal svou jedinou olympijskou medaili, ke které mu musel pogratulovat sám Hitler. „Pociťuji velké uspokojení nad tím, že se mi podařilo zvítězit v prostředí, ve kterém jsme se cítili jako v jámě lvové. Takového úspěchu nám Němci jistě nepřáli. To byl největší zážitek z mé gymnastické kariéry,“ zmínil Hudec.
Téměř celá jeho sestava byla následně zařazena do propagandistického dokumentu Olympia od slavné režisérky Leni Riefenstahleové.
Olympijský vítěz vzdor záškrtu i obrně
Na úplném začátku bylo pět bratrů Hudcových, kteří se už před první světovou válkou předháněli, kdo z nich udělá lepší veletoč. Čtyři starší se stali hrdými sokoly, jen malý Alois se trápil.
V pěti letech totiž prodělal záškrt s následnou obrnou levé tváře a kyčle. Děti se mu posmívaly a nechtěly si s ním hrát. Viditelně totiž tahal levou nohu za sebou.
Ale nevzdal se. Chtěl být stejně jako jeho bratři skvělým gymnastou, skvělým sportovcem. I přes občasné slzy chodil do nedalekého potoka chytat pstruhy a raky holýma rukama. Studenou vodou přitom nevědomky léčil svou raněnou nohu.
Doma na zahradě neustále cvičil na vlastnoručně vyrobené hrazdě a bradlech. V dorosteneckém věku se konečně svým bratrům vyrovnal a v roce 1931 se v Paříži stal mistrem světa v gymnastickém víceboji. Jako jediný ze všech účastníků totiž dosáhl v každé z disciplín potřebných šedesáti bodů.
Poprvé na kruzích okouzlil svět.
Bylo mu třiadvacet, ale zlatou medaili si domů z Francie přivézt nemohl. „Francouzská Národní banka zakázala vývoz zlata, medaili ze zlata a čtyři medaile ze stříbra mi prý dodají později. Ale nikdy se tak nestalo,“ napsal si do svého deníku.
Doma na hlavním nádraží v Praze ho čekal jásající dav, který Hudce odnesl na ramenou přes Václavské náměstí až do Tyršova domu. Dlouho si ale úspěch neužíval, hned na druhý den musel do Zbrojovky, kde pracoval u soustruhu. Později se za prací přesunul do hlavního města do Národní banky.
Odtud se vydal i do Berlína za svým největším úspěchem kariéry.
I jako olympijského vítěze ho po návratu nadšeně vítali. Jako odměnu dostal od svých kolegů fotoaparát. Po válce při saltu přeletěl žíněnky a zlámal si obě nohy a roztříštil patní kost. „Chtěl být trenérem, ale neuspěl. Neměl prý tlak na závodníky,“ vyprávěl bývalý šéf českých gymnastů. „Později mu coby sokolovi ublížil systém, stáhl se do ústraní.“
V něm i v 88 letech zemřel. „Nezradilo ho srdce ani tělesná konstrukce, ale arterioskleróza. Prostě stáří,“ líčila dcera Věra.
Teď byl uveden mezi české sportovní legendy.
I za to, že porazil Hitlera.
