Tenistku Simonu Halepovou a hokejistu Alexandra Ovečkina rovněž pojí fakt, že utrpěli řadu srdcervoucích porážek, než v závěru minulého týdne ukořistili vzácné trofeje, po nichž marně prahli.
Šestadvacetiletá Halepová ovládla Roland Garros v Paříži a konečně vybojovala grandslamový titul, první pro svou vlast od roku 1978.
Dvaatřicetiletý Ovečkin dovedl tým Washington Capitals k premiérovému Stanley Cupu od jejich založení v červnu 1974.
Ví se, že život není vždycky fér. Ani sport nedává nikomu záruky úspěchu. Ti dva se však nehodlali vzdát.
Halepová od šesti denně trénovala v přístavním městě Constanta a v sedmnácti si nechala zmenšit kypré poprsí z velikosti 75E na 75C, poněvadž jí na kurtech překáželo a tížilo.
Ovečkin jako kluk odmítal použít výtah a objemnou brašnu s výstrojí si tahal po schodech do desátého parta moskevského paneláku. Když mu bylo ouvej, často si vzpomněl na staršího bratra Sergeje, jenž ho přivedl k hokeji a podporoval jej, než ve čtyřiadvaceti zemřel po autonehodě.
Halepová se třikrát probila do grandslamového finále, třikrát těsně podlehla. Stala se světovou jedničkou, jenže stále slýchala, že není opravdovou královnou bez jednoho ze čtyř nejprestižnějších pohárů.
Ovečkin za třináct sezon s Capitals ani jednou nepřekročil druhé kolo play off. Posbíral mnoho individuálních cen, je nejlepším střelcem 21. století. Ovšem také on byl odborníky považován za hvězdu, která v rozhodující chvíli zhasne.
Alexandr Ovečkina jeho triumf ve Stanley Cupu |
Halepová, jinak tuze oblíbené děvče, se v březnu 2017 na podniku v Miami nepohodla se svým australským koučem Darrenem Cahillem, jenž od ní odešel. Vyčítal jí, že se málo snaží. Byla v šoku, styděla se a mohla se přetrhnout, aby jej získala zpět.
Ovečkina provázela pověst věčně nedospělého sólisty a podezření, že mu víc záleží na počtu vlastních gólů než na výsledcích mužstva. Capitals zoufale pátrali po trenérovi, který by mu vyhovoval. Střídal přítelkyně, chodil též s tenistkou Mariou Kirilenkovou. Ověšený řetězy a navlečený do tepláků ji poněkud neomaleně povzbuzoval z její lóže (tehdy se na WTA Tour osobně setkával s Halepovou).
Rumunka nekapitulovala. Přivábila zpátky Cahilla. Po každé ze tří finálových facek se zvedla a rvala se dál.
Rus odolal vábení klubů z domácí KHL, kde by jej uctívali jako boha. Vydržel na zámořské misi, v politicky vzato nepřátelském prostředí. Snažil se chovat jako opravdový vůdce.
Oba si dál vyráběli nové šance na vítězství.
Jejich duše dozrály a obrnily se. Nehledali zkratky ani únikové východy. Ve vší té světové nejistotě mohou jejich příběhy sloužit jako inspirace nejen pro sportovce.
Simona Halepováa její triumf na Roland Garros |
Halepová v sobotu na pařížské antuce otočila poslední bitvu s Američankou Sloane Stephensovou. Pustila raketu na zem, přijala soupeřčinu gratulaci a vyšplhala se na tribunu, kde dojemně položila upocenou tvář na Cahillovo rameno.
Ovečkin ve čtvrtek dotáhl Capitals ke stříbrnému pokladu, po závěrečné siréně křičel jako pominutý. Jeho animální řev tvořil zvukovou kulisu i předávání Stanley Cupu.
Tentokrát neselhali. S potěšením čtou, že se dočkali zasloužené odměny. A až pominou slastné chvilky v sedmém nebi, postaví se další výzvě. Vyhrát zase. Podruhé, potřetí...
Vsaďte se, že nepřestanou dřít.
