Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kolomý a Loprais = klobásy a slivovice: V bivaku nebudeme mít konkurenci

Dotkne se hvězdná sestava Martin Kolomý (vpravo) – Aleš Loprais dakarských hvězd? | foto: Buggyra

1 2017
Rallye Dakar startuje 2. ledna. Aleš Loprais na ni po dvou letech pojede zase s tatrou, a to ve stejném týmu jako někdejší rival Martin Kolomý.

Jeden na Dakar roky vozí desítky kil klobás z rodinného řeznictví. Ten druhý zase po vzoru svého strýce Karla neodjíždí na slavnou rallye bez lahví slivovice. „A teď jsme to spojili, takže už nebudeme mít v bivaku konkurenci,“ usmívá se Martin Kolomý. Léta byli s Alešem Lopraisem soupeři. Teď oba jedou za tým Buggyra a shodně tvrdí: „Doufáme, že aspoň jeden z nás zajede solidní výsledek.“

Kdy jste poprvé řídili kamion?
Kolomý:
Bylo mi dvanáct, ještě fungovaly státní statky, kde bylo všechno možné. Tak jsem se posadil do ify a čekal mě zoufalý pokus. Ale kupodivu všichni přežili.
Loprais: Já až v sedmnácti. Řídil jsem kolos (Tatra 813) a později i Karlovu závodní tatru. Ani jedno mě nenadchlo a řekl jsem si: Už nikdy! Přišlo mi to těžkopádné, takže papíry na náklaďák jsem si dělal až pár měsíců před prvním Dakarem. Do té doby jsem jezdil na uzavřeném prostoru a do autoškoly šel, až když si Karel na Dakaru 2006 urval páteř a hledala se náhrada.

To musel instruktor koukat, když vedle něj seděl Loprais.
Loprais:
To jméno má své výhody i nevýhody. S řízením jsem problém neměl, ale autoškola je o teorii. Narvat do hlavy nesmyslné věci o světlometech, věci, které nikdy nebudete v reálném životě potřebovat.

Jaké to v klukovských letech bylo, když byl strýc celebrita a lidé jeho závodění hltali?
Loprais:
Oproti dnešní době velká výhoda, protože informace z Dakaru se šířily mnohem pomaleji a hůř. Nevědělo se téměř nic, takže když byl telefonát, měli jsme to doma z první ruky. Díky taťkovi jsem pak na Dakar jezdil od desíti let. Stáli jsme u cíle, jeli podél trati.

To jste musel být mezi tehdejšími spolužáky za neuvěřitelného frajera, že?
Loprais:
To rozhodně. Hlavně mi to nikdo nevěřil. Dnes už je vše on-line, tehdy ale chvíli trvalo, než se vyvolaly fotky. Takže se nejdřív odvyprávěly příběhy, kterým uvěřila jen část. Až fotky vše potvrdily. Ale tehdy to pro mě bylo to pravé dobrodružství. Půjčili jsme si auto a já ho mohl jako kluk i v poušti řídit. Zažil jsem několik vítězných Dakarů, ale paradoxně nejvíce vzpomínám na ty, kdy se nedařilo.

Martin Kolomý a Aleš Loprais

Martin Kolomý a Aleš Loprais pojedou Dakar s vozem Tatra Phoenix. 43letý Kolomý si v nadcházejícím závodě přeje dojet do třetího místa a získat sošku beduína. Jeho nejlepším umístěním je 5. příčka z roku 2013. „Vím, že se ke špičce dokážu přiblížit, a snažím se s ní jet. Jak to dopadne, to nikdo z nás neví.“

Brzy 37letý Loprais je synovcem šestinásobného vítěze Karla a v roce 2007 skončil na Dakaru třetí. Teď říká: „Vždy jsem jel na výsledek, to se nemění. Konkrétní cíl neřeknu, je to nesmysl. Na bednu má deset pilotů, což je ohromná konkurence.“

Proč?
Loprais:
Protože se rozjížděly ty nejzajímavější mise, kdy jsme vyráželi zachraňovat auto do pouště. V tom byla Afrika specifická, protože když se vám něco stane v Jižní Americe, je každé místo dostupnější, pomohou vám fanoušci. My tehdy ani neměli pořádnou navigaci, jeli jsme podle map, podle stop dalších účastníků. Ale zase má jihoamerický Dakar jiné kouzlo - velké nadmořské výšky, střídání teplot.
Kolomý: I já na Dakar jezdil zprvu jako divák. Závodil jsem v Česku v offroadových maratonech s malými džípy a na Dakar létal obdivovat velké závodníky. Jako kluk jsem měl plakát Karla Lopraise, takže Dakar je splnění dětských snů.

Ale vedla k němu klikatá cesta.
Kolomý:
Nejdřív jsem tam jel jako mechanik. Tedy jel... Vyrazil jsem na první Dakar, jenže byl to zrovna ten zrušený. Z Lisabonu nás poslali zase domů. Přitom pořadatel nás nechal na poslední chvíli vyměnit kabinu u náklaďáku, takže my na tom v dílně dřeli ve dne v noci a pak... Ale takový je život - všechno ne vždy vychází.

Mechanik to má ale na Dakaru těžší než pilot, že?
Kolomý:
O tom nepochybujte. Přes den jsme šroubovali, v noci přejížděli s asistenčními auty, která jsme ale víc spravovali, než jezdili. A když jsem přešel na rychlou asistenci (kamion, který se účastní soutěže, ale jeho primárním posláním je starat se o jiné vozy), tak přišly dny, o kterých jsem vůbec nevěděl, že byly. Musel jsem se hodně učit, protože my třeba dojeli do cíle dřív než někteří závodníci, o které jsme se starali. Takže místo abychom honili my je, oni honili nás. Ale byla to dobrá škola do závodního auta. Naučil jsem se jezdit v písečných dunách.

Prý je ale nevýhoda, když je pilot zároveň dobrý mechanik?
Kolomý:
Svatá pravda. I já se musel naučit, že některé zvuky musím přehlížet. Když něco mlátí, zapomenu a jedu dál. A dokud mi nesvítí kontrolka k mazání, nevaří se voda, nevystupuju. Mechanik je citlivka.

Co je ale na Dakaru nejhorší?
Loprais:
Černá můra je solisko. Tam když zapadnete, musí vám pomoct dva kamiony. A nikomu se do toho moc nechce, takže vám pomohou až ti vzadu a vy tam tak ztratíte hodně času, ne-li celý závod. Zapadnout v písku může být smolné, někdy to trvá dvacet minut. A někdy to mohou být i tři hodiny. Záleží na štěstí, kdo vám pomůže. Ale to se v první desítce neděje, pokud ovšem nejste z jednoho týmu.

Teď oba jste.
Loprais:
A taky si pomůžeme. Důležité ale je gestikulovat, jak na tom ten postižený je. Když je problém fatální, dá znamení, ať jede, protože tam není jak pomoct. Jinak musí mít nachystané lano, kolo, ať se nezdržujeme a můžeme vytahovat.

Martine, vy jste na to expert, že?
Kolomý:
Jezdím s odtahovkou, takže když je někdo na Dakaru vyválený, hned vím, jak ho postavit na kola. Před dvěma týdny jsem jel pro zákazníka, kterému každý říkal, že ho nevytáhne. Já ho za dvacet minut zvedl. A on mě hned chválil: Tady se pozná profík.

Aleš Loprais (vlevo) a Martin Kolomý byli dosud v dakarské rallye soupeři. V...

Jezdíte i k bouračkám?
Kolomý:
Ano, nic pěkného, ale po letech si zvyknete. Nejhorší je to po psychické stránce, když toho člověka znáte a oni ho vystříhávají z auta. Nedej bože něco horšího. To je hodně špatný pocit.

Jak se na Dakaru vlastně děkuje za pomoc?
Loprais:
Já vždycky doufám v lahev. Sám jsem slivovicí děkoval asi třikrát čtyřikrát za těch deset let, co jezdím. Ale dneska už to není na Dakaru jen o gestech fair play, protože pomáhat přikazují i řády. Když je havárie, tak první kamiony musí pomoct automaticky. Pak se jim odečítá ztracený čas, ale v tom je obrovská benevolence, kolik se vlastně odečte. Ve stresových chvílích navíc často zapomenete zmáčknout tlačítko, které na to pořadatele upozorňuje. Dřív to bylo jednoduché, pomohl jste a nic jste za to nedostal. To bylo férové.
Kolomý: My uvnitř nevíme, jak na tom časově jsme. Takže já na minulém Dakaru jel na etapové vítězství, najednou jsem uviděl pomačkaného soupeře, tak jsem zastavil a postavil ho na nohy. A ztratil šanci na výhru. Ale neřešil jsem to.

Třída kamionů byla dlouhou dobu z globálního pohledu na Dakaru přehlížená. Mění se to?
Loprais:
Hodně. Dřív náklaďáky díky strejdovi žilo Česko, podobné je to v Holandsku. Teď se to ale infiltrovalo i do Jižní Ameriky, která sice nemá účastníků tolik, ale kamiony jsou tam strašně populární. Je to vidět na lidech, jak čekají, až konečně dorazí ta velká monstra.
Kolomý: Motorka projede, osobák taky a nic. To za náklaďákem zůstane obrovský gejzír vody, prachu. Lidé se těší, jak zahučí země, až kolem nich prosvištíme.

Kdy ta změna nastala?
Loprais:
Po příchodu vlivných partnerů do velkých týmů. Spolu s automobilkami tlačili, ať mají na Eurosportu víc prostoru. Dnes jsme na tom stejně. Kamion je lákavý, je to velká reklamní plocha, ale zlom přišel přechodem do Jižní Ameriky.

Zároveň je kategorie kamionů vyrovnanější. Rozhoduje se v minutách, snažíte se na autech ušetřit každé kilo. Vy hubnete?
Loprais:
Míval jsem víc, hlavně v určitých partiích. Teď se pohybuji mezi 80 a 83 kily, ale v noci jsem měl střevní potíže, tak možná budu na historickém minimu 79 a půl kila. Není dobré být na Dakar moc slabý, ale když se na vás všechno třese, tak zase trpí páteř.
Kolomý: Na mně je to vidět - shodil jsem dvacet kilo. Teď cvičím, plavu. Na Dakar jsem připravený.

TATRA JEDE. Martin Kolomý z roudnické stáje Buggyra ovládl se svou Tatrou 815...
Martin Kolomý závodil na tatře Fat Boy, pro příští ročník už má rozestavěný...
V úvodu Rallye Dakar Martin Kolomý vyhrál třetí etapu.

Přesto tam zase vezete vaše vyhlášené klobásy.
Kolomý:
I kdybychom jich měli metrák, stejně na Dakaru nepřibereme. Jsou od bratrance a strýce, mají soukromé řeznictví a zásobujeme teď jimi celou republiku.

Takže klobásy a k tomu slivovice od Lopraisů?
Kolomý:
A už konečně víte, proč jsme se spojili.
Loprais: My ji používáme jen jako medicínu. K tomu vozíme své vlastní energy drinky.

Máte vlastně po dvanácti hodinách za volantem v cíli chuť na panáka?
Kolomý:
To ne. Ale před závodem, aby člověk neměl střevní potíže, je dobré si ho dát.
Loprais: Občas mám po etapě chuť na pivo, jedno nealkoholické. Nedělají mi dobře bublinky, ale jak je člověk po celém dni dehydrovaný, večer se to snaží dohnat. Ideální je voda, nějaký regenerační iontový nápoj. Ale když má pivo dobrou teplotu, je to taky regenerační nápoj, že jo?

Určitě. Výhoda vaší třídy je, že startuje později. Užijete si tak ráno snídani?
Kolomý:
Užijí si ji všichni. Catering na Dakaru otevírá už ve tři ráno. A nás mimochodem někdy taky posílají na trať už v pět ráno.
Loprais: Dřív jsem dělal chybu, že jsem nesnídal, teď už jsem se to naučil a přes den je to výrazně lepší.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze