Místo toho komentuje cyklistiku pro španělský Eurosport. „A zabírá mi to spoustu času. Dělám něco, co jsem vždycky chtěl vyzkoušet, a zároveň sleduju svou milovanou cyklistiku, takže zabíjím dvě mouchy jednou ranou,“ řekl pětatřicetiletý Španěl pro Eurosport.
Tolikrát se ho novináři v minulosti ptali, jestli po konci kariéry bude sportovním ředitelem, a on jim tolikrát odpovídal, že mnohem raději bude cyklistiku komentovat. Nyní tu šanci na italském Giru má.
„Jsem šťastný, že se mi to povedlo, vždycky jsem o komentování snil. Snažím se při něm přemýšlet jako cyklista a závod vnímat tak, jako kdybych byl jeho součástí. A myslím, že je to docela cenný náhled,“ říká. „Hlavně díky komentování jsem si uvědomil, že má kariéra loni opravdu skončila.“
Skončila tehdy na vrcholu.
Jeho loučení na španělské Vueltě sledovala celá země. Už v průběhu sezony si Španělé brali dovolenou jen proto, aby Contadora viděli závodit alespoň v televizi různě po světě. Milovali ho.
A on se pak doma rozloučil vskutku velkolepě. Nevyhrál Vueltu celkově, ani nestál na stupních vítězů. Ale byl to on, kdo diváky u televize zvedal z pohovek a fanoušky na trati přiváděl k extázi.
Během tří týdnů skoro nebylo dne, kdy by nezaútočil. A svůj poslední triumf oslavil posledním imaginárním výstřelem za sychravého počasí na nejtěžším stoupání v celém Španělsku – na Angliru v předposlední den závodu.
„Nemohl jsem říci lepší sbohem,“ soukal ze sebe dojatě. Od té doby přibral šest kilo. „Tedy šest a půl,“ opraví se s tradiční posedlostí, která jej ještě nepřešla. S ženou Macarenou a psem, kterého pojmenoval příhodně Tour, se po letech přestěhoval ze švýcarského Lugana do rodného Pinta, kde oslavoval všechna svá velká vítězství.
„Místní mě tady znají. Jasně, taky se se mnou občas lidé chtějí vyfotit, ale jsou hodně uctiví. Vůbec mi to nevadí,“ ujišťuje.
Že by bylo v Pintu „přecontadorováno“? Vůbec ne. Jediným odkazem na slavného rodáka je malá sportovní hala, která je po El Pistolerovi pojmenovaná. Dokonce ani v baru Trazos, kam sám často chodí na snídaně, nevisí na zdi ani jeden z jeho podepsaných dresů.
Všechny poklady jsou ukryté v jeho drahém a ultramoderním sídle na okraji města, ze kterého nyní na kole vyráží už jen na tréninkové projížďky s kamarády.
A dává jim pořádně zabrat. „Tím, že nezávodím, mám teď spoustu energie. Na tréninku se snažím pořád jezdit naplno, pořád ujíždím, spurtuju ke značkám a podobně,“ popisuje pobaveně. Vnímá i další výhody svého „druhého“ života, který už není tak asketický jako v době, kdy se snažil ovládnout Tour de France. „Můžu si dát v klidu dobrou večeři, k ní jednu dvě skleničky vína a nemusím řešit, v kolik půjdu spát,“ vypráví.
Ani teď ale nezpomalil. Kromě komentování je ambasadorem Treku, spolupracuje s pořadatelskou společností ASO, bývá hostem různých konferencí, kde promlouvá o týmové práci a překonávání těžkostí.
„Jedno z mých hesel totiž zní: Žij každý den tak, jako by byl poslední,“ říká. A tak i sám žije.
