Stojíte na startu, pod vámi mamutí skoky zbrusu nového parku vytvořeného v rakouském Kreischbergu jen kvůli mistrovství světa v akrobatickém lyžování a snowboardingu. Občas prosvitne sluníčko, pondělní ledová hora se změnila v příjemnější poježdění. To ale znamená, že úroveň u všech závodníků disciplíny slopestyle půjde nahoru a vy máte před sebou dvě jízdy, ve kterých to máte „naložit“ a nesmíte přitom udělat ani jednu chybu. „Někde si sáhnout nebo vypadat špatně ve vzduchu, to si nesmíte dovolit. Všechno musíte odjet čistě,“ říká si také Robin Holub.
Loni mu kvůli zranění unikla olympijská nominace o tři místa a na mistrovství světa jej o lepší výsledek připravila smůla na jednom ze skoků, kde mu ve vzduchu odletěla lyže. Přesto čtyřiadvacetiletý freeskier z Chodova u Karlových Varů ukázal, že také napříště se s ním už musí počítat. Jak totiž sám říká: „Teď konečně přišla moje chvíle!“
Jaký je Robin Holub v roce 2015?
Konečně jsem úplně zdravý. Za celou svou kariéru se teď cítím nejvíc nabitý, mám svou největší zásobu triků. Pokud se mi je bude dařit zařazovat do závodů a vyhnu se chybám na zábradlí či na skoku, můžu se posunout zas o něco dál.
Hlavní zbraní jsou pro vás teď doubly. V zásobě máte čerstvě hned tři dvojitá salta, která jste si připravoval na čtrnáctidenním kempu v Livignu.
No jo, u nás v Česku není tenhle sport zrovna jednoduché dělat. Za pořádnými podmínkami musíme dojíždět nějakých šest set kilometrů a to stojí dost peněz, alespoň že se nám podařilo rozjet reprezentaci. Všechno teď funguje, jak má, a můžeme si jít za svým.
A jak to vypadá na takovém tréninkovém kempu?
Nejdřív se musíte rozeskákat, to zabere tak týden, a pak to tam nasadit a nepřemýšlet o tom. Prostě to dát, ať to padne, když už to máte nacvičené z léta při skákání do vody. Jak to v sobě cítíte. Bezvětří, sluníčko, hezký den... zbývá jen to tam naložit.
Když mluvíte o skákání do vody, kousek za Karlovými Vary na Hubertusu stával na Ohři kdysi taky můstek, ze kterého skákal i takový Aleš Valenta. Teď už má svůj Acrobat Park ve Štítech...
... jezdíme tam. Samozřejmě. Právě tam jsme začínali trénovat ta dvojitá salta. Až pak jsme s tím začali na ledovcích. Občas to vyšlo, občas ne. Tak doufám, že se to letos konečně zlomí, po těch čtyřiadvaceti letech (smích).
Čtyřiadvacet let je vám, ale freeski zažilo jako olympijský sport svou premiéru až před necelým rokem v Soči. Jak to pomohlo jeho rozvoji?
Tak určitě, každým rokem se ale pravidelně posouvají dál všechny freestylové sporty. Jsou nové rotace, nové druhy triků, jde to nahoru. Ještě před třemi lety se neskákala vůbec žádná dvojitá salta. Nikoho to ani nenapadlo. Maximálně to bylo o nějakých desetosmdesátkách (čtyři otočky v řadě kolem vertikální osy). A teď po třech letech už umí osm borců na světě skákat trojitá salta. Myslím, že to předvedou i na mistrovství světa. To už je ale tak neskutečná rotace, že to prostě musíte dát. A pokud ne, jedete. Je po sezoně.
No, to už je určitý závazek. Čím dál víc i tady bude asi úspěšnost daných zemí záviset nejen na kvalitě přípravy, ale také na šířce samotné základny a vnějších podmínkách obecně. Tady to při pohledu z okna zrovna nevypadá jako třeba v Norsku. Kde je vůbec freeski teď nejvíc doma?
Vzniklo to v Americe, v Coloradu. Odtud přešel sport do Evropy, kde je podle mě jedno z nejlepších středisek v současné době italské Livigno a švýcarské Laax, super je ale i několik dalších resortů v Rakousku.
Třeba Kreischberg, kde se koná letos mistrovství světa? Jaký je vůbec místní park?
Jsem tady mile překvapený, trať už z fotek vypadala hodně našláple. Klidně na úrovni X Games a dalších velkých scén. Musí ale člověku taky sednout, aby si ze zásobárny triků mohl poskládat tu svou jízdu a mohl to naložit, jak nejlíp to umí. Prodat všechno, co má natrénováno a naposilováno.
Jak je to se zázemím v Česku?
U nás už hlavně druhý rok není sníh, takže není ani možnost něco postavit a trénovat tady. A už vůbec ne dvojitá salta, která jsou potřebná pro dobré výsledky ve světových či evropských pohárech. Takže musíme jezdit do ciziny a trénovat to tam. To ale taky není jednoduché. Přijedete na deset dní na hory, z toho je třeba čtyři dny hnusně a skákat třeba v difuzi, to prostě nejde. Podobné je to s větrem. Naberete určitou rychlost, ale do toho vám foukne a vy pak přeletíte dopad, nebo naopak nedoletíte. Na přípravu zkrátka musí být hezky a to bývá z těch deseti dní třeba jen tři, taky se ale potřebujete někdy rozjezdit. Určitě to všechno nestihnete v takové míře jako místní kluci. Vyrovnat se pak s nimi je pro nás dost těžké. Nějaký talent ale v nás je a pokud si půjdeme dál za svým, zlomíme to a ukážeme, že taky něco dovedeme.
Ukážeme, tím myslíte nově utvořenou reprezentaci, které říkáte New Style? Robin Holub, Marek Skála a Šimon Bartík...
... a taky Pepe Kalenský, který se teď vrátil po osmi měsících po operaci kolene. My všichni jsme „Nová škola“ a tvoříme reprezentační áčko. Dopředu nás žene jako trenér Roman Dalecký, který nám radí, na co se máme zaměřit a natáčí nás.
Reprezentaci jste před pár lety zakládali kvůli olympiádě. Do Soči ale vyprovázel Roman Dalecký nakonec z téhle čtyřky pouze Marka Skálu. Vy jste byl dlouho na seznamu čekatelů FIS a nakonec vám nominace utekla o pouhá tři místa.
To čekání na nominaci bylo trochu kruté a vytrpěl jsem si. Trochu mě to pořád mrzí, že mi to takhle uteklo, ale s tím už se teď stejně nedá nic dělat. Jdeme dál, teď to musím prolomit.
Co se vlastně stalo, že vám nominace takhle utekla?
Rozbil jsem se předtím v Americe, nedoladil jsem skok při odrazu a zničil si paty. Nějaké body jsem měl vyjeté už předtím a čekalo mě Švýcarsko, tam jsem ale zjistil, že v tomhle stavu stejně nemůžu pokračovat. Olympiáda ale není všechno a třeba už tady v Kreischbergu na mistrovství světa mi to pomůže dostat se do Dukly. Pro mě je teď nejdůležitější jezdit dobré výsledky, ať máme pro reprezentaci nějaké další vyjeté peníze, za které můžeme dál trénovat, posouvat se výš a dělat, co nás baví. Motivovat další mladé kluky, ať nevysedávají doma u počítače, že mohou jít taky za svým. Že se to dá dělat, stačí jen chtít.
A jak vypadá tahle cesta očima úspěšného závodníka?
Je to jako u každého freestylového sportu v Česku. O penězích. Mít dvě stě tisíc na sezonu a cestovat. Objíždět závody, na čtyři měsíce se pak na letní přípravu zavřít v Rakousku. Trénink do molitanu, trénink do vody... zaměřit se na čtyři různé triky a mít to na jistotu.
