Letos, jako 19letá, musela Šafářová ukončit kariéru. Na jaře u ní lékaři odhalili vrozenou srdeční vadu, v srpnu ji potkala srdeční příhoda s málem fatálními následky.
Hrozný rok.
Ve švýcarském Lausanne, kde ji tehdy v létě hospitalizovali, se podruhé se narodila. „Zatím je to neléčitelné,“ říká o svém zdravotním problému mladá žena. „Tolik slz jako po prvním nálezu jsem nevybrečela za celý život. Ale snad jsem se s tím už smířila. Musela jsem.“
Jste ráda, že tenhle rok už brzo skončí?
Jeho začátek mi ještě přinesl dva úplně poslední závody. Na mistrovství republiky v cyklokrosu jsem byla těsně druhá a kvalifikovala jsem se na mistrovství světa. Tam jsem dojela devátá. Pro mě to byl hodně velký úspěch. Na jaře jsem ale na první závody na horském kole už neodjela, doktoři mi je zakázali. Následovalo těžké období. Musím být ráda, že se na závody můžu aspoň dívat, ale bylo to hodně náročné. Nejvíc v srpnu, kdy se stala... jak to říct...
Fotky, na kterých jste v nemocnici v Lausanne, kolovaly po internetu. Dostala jste se do ohrožení života?
Měla jsem problém se srdcem po mládežnických závodech v Itálii, kam jsem jela jako trenérka. Díky bohu jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi zachránili život. Proto jsem ráda, že jsem teď v pohodě a můžu jezdit na závody fandit svým kamarádům, kterých mám díky cyklistice spoustu.
Na jaře jste doufala, že se ke sportu ještě vrátíte. Trvá to?
To by se musel stát nějaký zázrak. Nebo by doktoři museli na něco přijít. Můžu sportovat jako normální člověk, ale nemůžu to dělat na závodní úrovni, vrcholově. Kdybych šla do maximální zátěže, mohla by následovat arytmie. Zatím je to neléčitelné.
Stalo se na začátku roku něco, že se vaše problémy začaly řešit?
Šlo o běžnou sportovní prohlídku, akorát se na ní doktorům něco nelíbilo, tak mě poslali ke specialistům na kardiologii. Do té doby jsem problémy neměla. Tam mi ale vrozenou vadu zjistili.
Lekla jste se?
Neměla jsem vůbec strach, protože jsem si myslela, že to bude v pohodě. Neřešila jsem to. Pár dní po vyšetření jsem ještě jela mistrovství světa, a než jsem se dozvěděla výsledky, závodila jsem. Pak mi řekli, že mám být ráda, že se mi doteď nic nestalo.
Měla jste tendence lékaře přesvědčovat, že cyklistiku můžete dělat dál?
Poté, co mi řekli, že jestli se mi něco stane, může dojít i k nejhoršímu, jsem to vzala automaticky jako fakt. Samozřejmě tam byly myšlenky, že dvacet let se mi nic nestalo, tak proč by to tak mělo být, ale je mi jasné, že kdybych zase s kolem začala, že se mi něco stane. Doktoři vám ho nezakážou, ale nedoporučí ho. A to jsem brala vážně.
Musel to být šok.
Měla jsem pár dní před odletem na závody na Kypr. Všechno bylo zajištěné, ale já jsem nejela. První dny byly hrozné, tolik jako tehdy jsem toho nevybrečela za celý život. Ale nedalo se s tím nic dělat. Přestala jsem závodit a začala se věnovat dětem, za což jsem byla moc ráda.
Načež přišel opravdový problém.
Byla jsem s žáky a kadety na mistrovství Evropy v Itálii. Projížděla jsem si s nimi trať, ale volně, dávala jsem si pozor. Nikdo neví, jestli ta srdeční příhoda měla souvislost se sportem, a já si to nepamatuju. Stalo se to v autě po cestě nazpět.
Máte velký výpadek paměti?
Nepamatuju si už den předtím, kdy jsem šla spát. Ani si nevybavuji, že jsem se probudila v nemocnici a ptala se, kde to jsem. Co jsem se dozvěděla, tak jsme projížděli Švýcarskem a měla jsem celkem štěstí, že jsem se dostala do Lausanne, kde je dobrá nemocnice. Vybavím si až dobu, kdy jsem tam byla a už jsem byla v pohodě.
Ptala jste se, co se dělo předtím?
Volali mým rodičům, kteří se hned vydali na cestu. Z reprezentace přijeli trenér a mechanik. Říkali mi, co se dělo, ale ne úplně do detailů, a já jsem asi ráda, že nevím všechno. Raději na to nechci myslet. Jsem si vědoma toho, že jsem měla štěstí.
Jak dlouho jste v nemocnici zůstala?
Ve Švýcarsku jsem byla přes dva týdny, pak po převezení do Česka ještě zhruba týden. Celkem to trvalo asi měsíc.
Následovaly rehabilitace?
To ani ne, ale byla jsem oslabená. Po tom měsíci jsem napřed nic nemohla dělat ani doma. Pak jsem začala normálně chodit na kolo, zaběhat si, zaplavat.
Vrátila jste se do běžného života?
První myšlenka byla ta, že hrozně ztloustnu, když nebudu nic dělat. (směje se) Mě prostě sport baví. Tak jsem jezdila na závody, kde jsem si zlehka sedla na kolo, projížděla jsem s dětmi trať nebo jsem šla ven se ségrou. Je jí sedm. Hýbu se pořád.
Máte něco vyloženě zakázané?
Ne, nemám. Rekreačně můžu sportovat. Popravdě jsem ale trochu zlenivěla, trénovala jsem hlavně kvůli závodění. Teď, když mám jít na kolo, tak si říkám, proč jít? Stejně pak jdu, protože to mám ráda. Jen mi při tom vadí počasí.
Kdo je Adéla ŠafářováZačala v boskovickém Moravec Teamu, v poslední době jezdila za Nutrend Specialized. Závodila na silnici, na horských kolech i v cyklokrosu. V něm si mezi ženami dojela na mistrovství republiky v Mladé Boleslavi pro stříbro. Mládežnické tituly má z horských kol, na mistrovství Evropy byla šestá. Jako juniorka se představila i na mistrovství světa na silnici v Kataru. |
Jak to? V zimě jste byla zvyklá najíždět kilometry.
Ale v teple, ne tady. Na zimu jsem byla zvyklá jen z cyklokrosu, to byla zábava. Sice hrozná zima a bláto nebo led, ale bavilo mě to. Teď, když nemusím, tak na kolo nejdu. Raději si zaběhám a jednou týdně mám trénink s malými dětmi v oddílu, za který jsem jezdila, když jsem byla menší.
Žijete spokojeně, nebo vám brzký konec kariéry vrtá hlavou?
Často nad tím přemýšlím, i když si říkám, že bych neměla tolik. Když jsem na závodech, uvažuju nad tím, jak bych jela já. Ale to si takhle říkat nemůžu. Prostě se s tím musím smířit.
Netrápíte se na závodech?
Naopak jsem na nich ráda. Kdybych tam nebyla, seděla bych doma. Aspoň zafandím kamarádům, kterých mám spoustu. Odnesu jim ze startu dres, v cíli jim ho zase podám. To je fajn.
Berete konec roku jako pomyslnou čáru za problémy?
Musela jsem zvládnout hodně změn. Příští rok mě čeká snad maturita na Střední pedagogické škole v Boskovicích, kterou musím zvládnout, a chtěla bych se věnovat cyklistice u dětí. Pomáhat jim, být s nimi. Cyklistiku mám ráda. První je ale ta maturita. Škola mi zabere hodně času. Nebyla jsem jako sportovec zvyklá chodit do školy denně.
Oslavíte srpnové události jako svoje narozeniny?
Skoro to tak bylo, že? Ale příští rok to stavit nebudu. Jenom si vzpomenu, to určitě.
Co vám pomáhá?
Hodně lidí se mě snažilo uklidnit, až toho bylo někdy moc. Vnímám, že mám v cyklistice hodně kamarádů, a myslím, že jsou rádi, že se na ně jezdím dívat. Jsem na závodech pěkně nervózní. Byla jsem člověk, který závody vůbec neřešil, jezdila jsem je klidná. Teď to prožívám daleko víc. Běhám po trati, fandím, pomůžu s oblečením.
Našla jste si místo sportu jiný koníček?
Mám čas zajít s kamarády na kafe, jsem víc doma. Ale stejně nejvíc času trávím na závodech. V zimě na cyklokrosu, konají se české poháry. Minulý víkend bylo mistrovství juniorů a mládeže, tak jsem byla fandit klukům.
