„Proti dřívějšku myslím méně na sebe, nesoudím lidi podle toho, jak vypadají, snažím se o toleranci a pochopení a přemýšlím víc o některých věcech. Dřív jsem to takhle nastavené neměla. Ale naučila jsem se, že to, co má opravdu cenu, je někde uvnitř,“ vyprávěla minulý rok pro Paměť národa.
Lásku ke sportu přetransformovala Soukalová starší po závodní kariéře do pozice trenérky, v mládežnických kategoriích pečovala například o Ivana Masaříka, mistryni světa Kateřinu Losmanovou, Tomáše Krupčíka, Jitku Landovou, Evu Puskarčíkovou a především o svou dceru Gabrielu.
„Milá maminko, pro mě si byla vždycky nejlepší trenérka! Nevěřím, že kdokoli jiný by dokázal udržet takovýho smrada u sportu. Hlavně v momentech, kdy jsem utíkala ze startů a zahrabávala startovní čísla,“ smála se bývalá česká biatlonistka ve videu, kterým své mamince v roce 2016 gratulovala k zisku trenérského ocenění.
Jen pro připomenutí, Soukalová získala i díky vytrvalosti svých rodičů dvě olympijská stříbra a jeden bronz, dva tituly mistryně světa, dvě světová stříbra a dva světové bronzy. V sezoně 2015/16 navíc vyhrála celkové hodnocení Světového poháru.
Biatlonistka Gabriela Koukalová na exhibici v Jablonci nad Nisou (23. března 2016)
„Nejdřív jsem si myslela, že biatlon dělají lidi, co neumějí pořádně ani běhat ani střílet. Musela jsem si jako trenérka udělat zbrojní pas, ale sama střelbu nesnáším,“ tvrdí Soukalová starší. „Gabča nám vyčítala, jací jsme byli hrozní rodiče, jak jsme ji pořád nutili sportovat. Ale když vidíte takový talent, byla by škoda nechat ji, aby se flákala.“
Sama Soukalová, rozená Sekajová, mnohokrát poznala, jaké to je bojovat až do vyčerpání. V páté třídě základní školy začala s během na lyžích, v létě se věnovala atletice. „V devítce jsem měřila jen sto čtyřicet tři centimetrů, ale do výšky jsem nůžkama skočila sto čtyřicet pět,“ vzpomíná.
Na střední už se soustředila především na zimní sport, stala se členkou ženské reprezentace. A ve dvaceti letech už se mohla radovat z prvního cenného kovu. Na mistrovství světa ve Falunu v roce 1974 přispěla k bronzové medaili československé štafety.
Hlavní cenu fair play za rok 2021 obdržel bývalý judista a trenér Jákl |
Rovněž pamatuje, jak náročné tréninky před velkým úspěchem absolvovala. „Jely jsme třeba čtyřikrát třináct kilometrů, v Harrachově jsme běhaly nad koupalištěm do kopce ve vestách naplněných pískem, dělaly jsme v nich kliky,“ popisuje.
Dva roky od bronzu na světovém šampionátu se společně s reprezentací vydala na olympiádu, kde poznala, jak přísné byly tehdejší poměry v Československu. „Do Innsbrucku jsme odjely přetrénované. Ve štafetě jsme skončily šesté, v individuálních závodech bylo nejlepším umístěním deváté místo, což se tehdy považovalo za strašný propadák,“ vysvětluje.
A protože závodnice nepřivezly žádné medaile, za trest jim funkcionáři zakázali všechny závody kromě Českého poháru. A tak zklamaná Soukalová, v té době Svobodová, přivedla na svět první dceru Luciu.
„Jako miminko byla moc hodná a dělala mi radost. V té době jsem nebyla v reprezentaci, ale už na konci roku 1977 mě holky přemlouvaly, ať se do ní vrátím. Říkaly, že beze mě tam není taková legrace jako dřív. Je pravda, že jsem se jako mladá smála každé blbině,“ vypráví.
Stříbrná štafeta z olympijských her v Sarajevu. Zleva Květa Jeriová, Gabriela Svobodová, Blanka Pavlů, Dagmar Švubová.
A její návrat se skutečně vyplatil. Štafeta ve složení Dagmar Švubová, Blanka Paulů, Gabriela Svobodová a Květa Jeriová vybojovala na olympijských hrách v Sarajevu v roce 1984 stříbrnou medaili.
Po konci reprezentační dráhy naskočila Soukalová starší do role trenérky ve sportovních třídách jablonecké základní školy.
„Měla jsem na starosti osm kluků a sedm holek a prožila jsem s nimi krásné roky. Byly to nejhezčí chvíle mé trenérské práce, jejich rodiče chodili se mnou na biatlonové závody, pomáhali nám s mazáním a servisem. Mými přáteli jsou dodnes.“
V současnosti jí dělá radost hlavně rodina. „Snažím se pomáhat i Gabče a celé naší rodině. Ráda se starám o Izabelku,“ prozrazuje pyšná babička.
