Posledních deset dolarů dal při cestě domů bezdomovci. A taky se jim narodil syn Oakland, k němuž v noci vstával s flaškou sunaru. „Byl jsem ve stresu, ale bral jsem to jako spirituální test,“ povídá bývalý alpský lyžař Hudec v podcastu iDNES.cz Z voleje.
Už nemohl. Zůstal ležet na zemi fitness centra a úpěl bolestí. Nešlo se hnout. V den, kdy měl odletět do Evropy, mu při žabím skoku vyjela ploténka, další dvě se vyboulily. „Myslel jsem, že umřu.“
Do her zbývá přesně měsíc.
Z podlahy ho zvedli dva ragbisté. Čtyři dny nebyl schopný se otočit na posteli. „Cítil jsem se jako ochrnutý, měl jsem brutální bolesti,“ začíná Hudec vyprávět svůj šílený olympijský příběh.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Cpal se prášky, zíral do stropu a děkoval ošetřovatelce, která mu pomáhala na záchod. „Věřil jsem, že je to osud,“ zavrhl rychle myšlenky, že hry budou bez něj. „Asi jen pět minut jsem si říkal, že je to v háji, že tohle nerozchodím. Pak jsem se na sebe naštval: Hele, všechno jsi doteď přežil, nezdechneš tady v posteli.“
A začal závod – s časem. První den mu vypálili všechna ukončení nervů, aby se zklidnil sval. Kortikoidy zabíjely bolest, ale nejzásadnější byla obří injekce hojivé plazmy do zad. Takovou, kterou dostávají maminky před porodem. „Musí vytvořit strašnou bolest, podráždit buňky, nesmí se to dělat po anestezii,“ líčí.
Jan Hudec při tréninku na olympijský sjezd v Pchjongčchangu.
Už před nešťastným žabím skokem si prošel svým peklem. Jedenáct operací kolen ho nezastavilo, ani že se na něj jako na lazara vykašlal kanadský tým. Nemohl tehdy chodit po schodech. Jen s kondičním trenérem z fitka se připravoval na závod, který se později ukázal jako životní. Shodil na 91 kilogramů, vyrýsoval si pekáč buchet na břiše. Copak tak moc toužil po startu v Soči? „Ne, ale tak moc jsem věřil tomu, že tam mám být,“ opraví zásadní detail, v němž se však skrývá skutečná síla myšlenky.
Abyste pochopili, kde se v šumperském rodákovi bere nezdolná vůle, dovolte odbočku z olympijského svahu k životnímu.
Za svobodou na plachetnici. Synu, Lendl čeká!
Československo, 1982. Dvakrát po zemi pokus o cestu za svobodou nevyšel na hranicích. Tak to Hudcovi zkusili po vodě na dovolené v Jugoslávii. Táta Jan, republikový šampion ve sjezdu, doma v obýváku stloukl plachetnici. Ve slané vodě se však pomalu rozpadala, zatímco máma Vladislava, bývalá běžkařka, držela desetiměsíčního Honzíka v náručí. „Mamka tu historku vždycky přibarvuje, že v jedné ruce měla mě, v druhé kyblík vody a třetí brala žraloky pádlem přes hlavu,“ usměje se. Pak vážně dodá: „Bylo to obrovské riziko a drama.“
Do Itálie se dostali. Pak letecky do Německa, kde dva měsíce pobývali v utečeneckém táboře v Karlsruhe se Somálci. Sirény sanitek se v neutěšeném prostředí ozývaly pravidelně. Pak je naštěstí přemístili do tenisového komplexu v Göppingenu, kde rodiče pracovali, zatímco Honzík si ve třech letech začal pinkat o zeď stokrát tenisákem, protože nic jiného dělat ani nemohl. Táta snílek v něm spatřil tenisový talent. „Pojď, synku, pojedeme do Paříže na Roland Garros za Ivanem Lendlem. Podívá se, jak hraješ tenis.“
Naložili hnědého brouka a vyrazili za Lendlem. I když na setkání vcelku pochopitelně nedošlo, pociťovali při cestě intenzivní vůni svobody. Po čtyřletém čekání na víza odcestovala rodina za novým životem do Kanady. „Taťka si myslel, že bude dřevorubec, byl namakaný, měl vousy, byl to sportovec a horal přezdívaný Medvěd,“ vypráví Jan.
Začínali od píky. Nový jazyk i nový sport, neboť tenis tehdy hráli v Kanadě jen Češi a Poláci. Medvěd trénoval lyžařský oddíl Banff pro Mountain Ski Academy na rovině mezi Calgary a Edmontonem v kaňonu u řeky. Malebné místo. Zatímco máma dělala ženám pedikúru a manikúru, Honzík dostával lyžařské základy od táty. Peněz nebylo nazbyt, oblečení, lyže i kombinézu měl z druhé ruky. I po holkách. A tak na svah vyrážel v růžové. „Devadesátky, slušelo mi to,“ zubí se. „Všechno bylo jeté po někom, ze sekáče, i spodní prádlo. Horší bylo, že lyže měly sotva hrany.“
Když věřící otec jednoho dne prohlásil, že nebude závodit v neděli, musel to vzít, i když většina závodů se jela v neděli a už tak byl mezi puberťáky za exota odkudsi z východu a ještě v růžovém. Dnes bychom možná mluvili o šikaně, silnou povahu to však nezlomilo. „Ale ve čtrnácti to bylo těžké, všechna děcka se mi smála, tu sezonu se osmdesát procent závodů zrušilo.“
Někdy v té době se tátovi začalo zjevovat vidění, jak Jan stojí na stupních vítězů na olympijských hrách s medailí na krku. Několikrát to klukovi připomenul. Byli vděční za každého sponzora. Hodně jim pomáhal otec herce Ondřeje Sokola, který do Kanady rovněž emigroval ze Šumperka.
Někdejší alpský lyžař Jan Hudec během rozhovoru pro podcast Z voleje
Úšklebky ostatních zmizely v roce 1999 – to se poprvé probojoval do kanadského národního týmu. O osm let později skončil na mistrovství světa ve Švédsku stříbrný ve sjezdu. Dvakrát vyhrál závod Světového poháru. Spletitá cesta za svobodou stála za to. „Spíš než že tak moc táta chtěl svobodu, věřil, že má jet do Kanady. Jenom toužit je fajn, ale věřit dá na člověka větší zodpovědnost,“ znovu upřesní.
Už chápete tu vůli?
Zpátky k olympijské story.
Kitzbühel, to nejsou Hlubočky. Tak zrychlíme!
Záda jsou sice tuhá, ale drží. Čtrnáct dní o Hudcovi nikdo nevěděl. Jako Rocky si procházel očistou před startem. A že to nebyl lecjaký kopec, ale přímo ten nejbrutálnější: slovutný kohoutí hřeben. Hahnenkamm v rakouském Kitzbühelu. Zjevil se tam nečekaně se svým kondičákem z fitka. Poslední test před hrami. Ostatní závodníci i trenéři jej rentgenovali pohledem, jako by měl znovu růžovou kombinézu. „Připadal jsem si jako bílý slon v místnosti, o kterém sice všichni věděli, že tam je, ale nikdo o něm raději nemluvil.“
Nezbývá než se spustit dolů.
„Kitzbühel, to nejsou Hlubočky, ale vrchol nebezpečí,“ polkl. „Jen sjet tu trať je fakt sportovní výkon. Působí děsivě.“
Až stopadesátikilometrová rychlost, na těle tenká kombinéza a helma. Do zranění jezdil Hudec výborně, v první desítce. Teď byl nadšený, že dojel ve zdraví ve třicítce. Reportéři, kteří o vyhřezlé ploténce neměli ani potuchy, se k němu v cíli seběhli, že musí být z takového výsledku před hrami notně zklamaný. „A já byl přitom nadšený, jako bych vyhrál olympiádu,“ usmál se. „Měl jsem jeden marný závod a jedeme do Soči. Let’s speed up! Tak trošku zrychlíme!“
V Soči byly Vánoce, tedy den, kdy sportovci dostávají dárečky, také reprezentační oblečení pro různé příležitosti. Většinu považoval za ošklivé módní výstřelky. Až na jednu softshellovou bundu pro pódiové umístění. S klukovským nadšením ji rozbalil. „A všichni v místnosti udělali takový ten zvuk, jako že se to nemá dělat,“ zase se kření.
Znovu viděli bílého slona, který nemá žádnou naději na medaili a ještě nosí bundu pro medailisty. „Mysleli si, že už jsem úplně odříznutý od reality,“ dobře se bavil.
Hudec: Česko potřebuje změnu a trenéra jako Kuceru. Chválí kanadskou vlnu |
Den před závodem super-G měl volnou jízdu. V cíli zakopal pro štěstí minci kanadského dolaru. Navázal na zvyk z roku 2002, z olympiády v americkém Salt Lake City. Kanadský rolbař dal do středu hokejové haly kanadský dolar, jemuž se říká loonie, protože je na něm kačena. A když javorové listy vyhrály zlato, stal se lucky loonie talismanem. „Bral jsem to ale jako vtip,“ odmítá, že by byl pověrčivý.
Před závodem si nechal dát ještě jednu injekci do zad od německého doktora, neboť kanadský se bez lékařských přístrojů bál. „A zase se mi o něco ulevilo.“
V půl jedenácté večer, když si pod dekou, aby nerušil spolubydlícího, popadesáté pouštěl záběry z tratě, pípla na mobil esemeska od kamaráda z Německa, jeho velkého fanouška, s nímž se v prosinci proháněl po dálnici na motorce Ducati. Možná proto ta záda...
„Když budeš zítra na bedně, Ducati je tvoje.“
To už je pěkná motivace. A ještě ta bunda, pomyslel si a šel spát.
Jan Hudec na trati olympijského závodu v superobřím slalomu.
Ráno v šest se cítil dobře. Bez tlaku, nikdo si nemyslel, že pojede na medaili. A pak se to stalo. V cíli měl na setinu stejný čas jako Američan Bode Miller. O senzační bronz se podělili a Hudec mohl vyhrabávat „šťastnou kačenu“, kterou má dodnes. „Pocit v cíli se nedá popsat, to bylo všechno – radost, úleva a takový fakáč světu, co říkal, že to nedám.“
Tátova vidina se naplnila. Hudec v softshellové bundě pro pódiová umístění mrkal do kamer. Pro Kanadu to byla olympijská medaile z alpského lyžování po dvaceti letech. Pro zajímavost: tehdy ji zařídil Eddie Podivinský, rovněž emigrant z Moravy. A současnou kanadskou reprezentaci, která zazářila na světovém šampionátu, vede John Kucera. Ano, také emigrant z Moravy.
Hudcův nevšední příběh se uzavřel na hrách v Pchjongčchangu 2018, kde reprezentoval rodné Česko.
Ve sjezdu byl pětačtyřicátý, super-G nedokončil a po sezoně po dalším brutálním pádu na ledovci ukončil kariéru. Tvrdí, že mohl být úspěšnější, kdyby tolik nepřemýšlel.
Olympijský medailista Hudec ukončil kariéru v převleku za pandu |
„Rozhodně jsem mohl být rychlejší. Nejen ve sportu, ale i v soukromém životě byly momenty, kdy jsem si nevěřil a neposlouchal jsem vnitřní hlas, který bouchal na dveře,“ ohlíží se. „Riziko je fakt velké, na takové úrovni si musíte spočítat, jak blízko hrany můžete jet. V tom je ten trik, na který potřebujete intelekt i zdravý strach. Pud sebezáchovy nás udržuje naživu.“
Čtrnáct operací kolen
Za šestnáct roků ve Světovém poháru byl na čtrnácti operacích kolen (třináctkrát pravé, jednou levé), ale i ramene a dalších drobností, jak podotýká. „Prostor na lyžování tak nebyl moc velký,“ shrne. „Lidé o mně říkají, že jsem byl bláznivý, ale já jsem to bral jako kalkulované riziko. Olympijská medaile byla po dvanácté operaci. Bylo těžké rozlišit, kdy zastavit. Když tělo dá deset operací, tak jedenáctou ještě zvládne. Ale co ta třináctá, čtrnáctá? Která je konečná? Věděl jsem, že lyžování je můj osud. Ta víra převálčila myšlenky skončit.“
Hudec o Ledecké: Zjistila, že to není prča. Je to škola, kterou si musí projít |
Usadil se v Olomouci, znovu se oženil, má ještě osmiletého syna Eliáše, s nímž se při čtení pohádek učí přesně vyslovovat česky. „Pořád mě opravuje,“ usmívá se pyšný táta. Pravidelně létá za sedmnáctiletým Oaklandem do Kanady, kde zůstala také máma Vladislava a mladší bratr Phil, který jezdil skikros a teď freeride. Zkrátka lyžařská rodina. Táta se po 31 letech vrátil do vlasti, bydlí v jesenických lesích u polských hranic, kde se pustil do rekonstrukce staré stodoly.
„I já se doma cítím v Česku,“ říká Jan Hudec mladší, snílek po tátovi.
Různě po světě pořádá freeride kempy jako instruktor, trénoval taky sjezdaře Klinského a Bendika. Adrenalin se snaží doplňovat aspoň při závodech v autě nebo na motorkách. I do hry na bicí dává celé své srdce – jako při sešupu z každého životního kopce. „Miloval jsem inspirující jízdu, něco jako umělec, když hraje koncert. Jízdu, která obohacuje ostatní. Lyžování mě naučilo nevzdávat žádnou situaci v životě.“
Mimochodem, ta optika v Calgary pořád frčí. „Akorát už bohužel není moje. Prodal jsem ji se ztrátou, ale nezkrachoval jsem.“
