I čtvrtý Dakar v řadě jste dokončil, navíc jste si zajel druhý nejlepší výsledek. Už je z vás zkušený jezdec i v tomto podniku?
Takhle to nejde říct, Dakar je pokaždé jiný. Organizátoři každý rok chystají něco nového, tím vznikne originální závod. Už jsem zkušený v tom ohledu, že vím, jak to tam chodí – kam si dojít na záchod, že teplá voda ve sprše teče jen těm prvním, co je nejlepší si dát k večeři. Letos byly v nabídce skoro denně ryby, které moc nejím, takže jsem si moc nepochutnal.
V čem byl letošní ročník výjimečný?
Ve své náročnosti. Už v předchozích ročnících organizátoři slibovali těžký závod, ale řekl bych, že to bylo pořád přijatelné. Letos to byl masakr. Prvních pět etap vždy měřilo přes pět set kilometrů, což je náročné psychicky, fyzicky i pro motorku. Navíc si s námi pohrálo počasí. Pršelo, bylo jen pár stupňů nad nulou, takže pocitová teplota byla opravdu nízká. K tomu jsme měli dlouhé přejezdy, kdy jsem asi třikrát vstával ve dvě ráno, abych ve tři vyjel a absolvoval pět set kilometrů, než jsem dojel na start etapy.
Michek po Dakaru: Jsem blázen. Občas jsem do toho šel po hlavě |
O jedno místo vám unikla desítka i vyrovnání vašeho nejlepšího výsledku. Tentokrát jste ale byl výrazně blíž těm nejlepším, že?
Ano. Když jsem byl před dvěma lety desátý, měl jsem ztrátu dvě hodiny a 42 minut. Teď to bylo z jedenáctého místa přesně o hodinu méně. Navíc jsme tehdy jeli 12 etap, teď jich bylo 14. Hodně mě motivuje, že se blížím těm nejlepším. Zároveň je vidět, že se pořadí vyrovnává. Na desáté místo mi chyběly čtyři minuty. Je to hodně, ale zároveň i málo na osmi a půl tisících kilometrech. Neuvěřitelné je, že prvního a druhého dělilo jen 43 sekund.
Stály vás technické problémy ve třinácté etapě místo do desítky?
Přišel jsem tam o pár minutek, ale jsem rád, že jsem tu etapu vůbec dokončil. Motorka mi úplně odešla a posledních padesát kilometrů jsem ji do cíle dotlačil spíš očima. Za ním už mi jela sotva dvacet kilometrů v hodině. V tu chvíli mi pomohl slovenský jezdec Štefan Svitko, který mě táhl 150 kilometrů na laně až k asistenci. Motorka se mi naštěstí nezastavila a nemusel jsem ji v etapě opravovat. Navíc se rozbil vstřik, který jsem u sebe neměl, takže by mi ho někdo musel půjčit. Ztratil bych tam hodně času.
Tentokrát jste tolik nebojoval s navigací?
S každým ročníkem jsem s ní zkušenější a práce s ní je pro mě příjemnější. Získávám naježděné kilometry, ale když navigaci skoro rok nevidím, tak toho dost zapomenu. Automatiku v rychlosti a stresu hledám znovu až v ostrém závodě. Tovární jezdci mají za rok najeto 30 až 50 tisíc kilometrů. Já zvládl před Dakarem tak tisícovku za týden v Dubaji, a ještě bez navigace. Chtělo by to trénovat víc, proto hledám partnery, kteří by mi s tréninky před Dakarem pomohli. Elita jezdí celý rok do Španělska, Dubaje, Chile nebo Mexika, kde se připravují v těžkých podmínkách. To musí být znát.
Neprojevil o vás zájem některý z továrních týmů?
Je brzy po Dakaru, ani žádné oťukávání nebylo. Ale je to sen každého sportovce, dostat se na vrchol a mít co nejlepší podmínky. I mě to láká, chci překonávat svoje limity a dostat se výš. Jsem závodník a jezdím na hraně. Ti nejlepší také riskují a vědí, že se jim nesmí nic stát, jinak mají po nadějích.
Bude vám 35 let, ale to pro dakarského závodníka není tolik, ne?
Také si myslím, že ne. Na Dakaru jsou také mladí kluci, ale v klasickém motokrosu se nahoru tlačí víc. Vidím to pozitivně, že už mám nějaké zkušenosti a v dalších letech se s tréninkem mohu dostat ještě výš. Pro Dakar jsem v ideálním věku.
Letošní ročník poznamenala i tragická nehoda Aleše Lopraise. Jak vás zasáhla?
Každá taková nehoda je znát, ještě když se stane Čechovi. Alešovi jsem i nedávno psal. Určitě za nehodu nemůže, z kamionu vidí jen špičku duny. Když na ni vjede, kouká do vesmíru. Vůbec neví, co je za hranou. Když padne devítitunové auto do písku, necítí žádný kontakt. Není to jednoduché, ale věřím, že jméno Loprais v Dakaru zůstane. Snad si to Aleš v sobě uzavře jako nezaviněnou nehodu a pojede za rok znovu.
Jak vidíte svoji budoucnost na Dakaru v dalších letech?
Chtěl bych pokořit český rekord a zároveň můj nejlepší výsledek, jímž je desáté místo. Chystám se na motokrosovou sezonu, ale také budu shánět sponzory, kteří by mi pomohli, abych se mohl zlepšovat. Abych mohl mít lepší přípravu, jež pak bude znát v samotném závodě. Teď si ale pár dní oddechnu s rodinou, i když doma je to taky takový malý Dakar. Máme dvouměsíční dceru Emičku a tříletého syna Martínka, tak pomáhám manželce.
