Připomeňme si některá basketbalová fakta: ocenění pro nejlepší hráčku Evropy za rok 1996, pětileté působení v zámořské WNBA a evropský titul s českým národním týmem z roku 2005, o němž rozhodla vítězným košem proti Rusku.
„Teď si úspěchy uvědomuji víc než dřív,“ uvedla basketbalová oslavenkyně, jež řadu let svůj sportovní život spojila s Hradcem Králové, „když jich dosáhnete, berete to, že je to super, ale když nyní u trénování dětí řeknu, že jsem byla ve WNBA, tak jen vyvalí oči. Mým poselstvím je jim mé zkušenosti teď předávat.“
Účastnice olympijských her v roce 1992 působila na začátku kariéry v USK Praha. Úspěšné roky pak prožila ve francouzském týmu Bourges, s nímž dvakrát vyhrála Evropskou ligu (1997, 1998), a prosadila se i v zámořské WNBA, kde hrála za Cleveland.
V tamní prestižní soutěži nastřílela ve 111 zápasech 1302 bodů. V sezoně 2000 zaznamenala rekord americké ligy: proměnila 66 trestných hodů za sebou. „Nejhorší byl první rok. Bylo to takové, že holka z Evropy přišla vzít místo někomu z Ameriky. Pomohlo mi to ale v sebevědomí, protože prosadit se v Americe není snadné. Já jsem člověk, který vychází se všemi. Navíc jsem byla střelec,“ vzpomíná Horáková na angažmá v USA.
Vedle toho vzpomíná na úplně jiné podmínky v zázemí: „Byla tam vlastní šatna, plná lednička, regenerace před tréninkem i po něm. Nesměly jsme se ani samy tejpovat a když jsme šly třeba na koncert, s námi šli hned tři policisté. Byly jsme hráčky WNBA a nesmělo se nám nic stát.“
Po kariéře u mládeže
S aktivním basketbalem definitivně skončila v roce 2014, když se předtím několikrát loučila, ale zase vrátila. Na konci kariéry měla potíže s koleny: „Mám operované oba křižáky. V každém kolenu mám dva šrouby, ale mohu běhat a fungovat. Na to, co v těch kolenech je, tak drží. Nechtěla bych vidět jejich rentgen, ale jsem ráda, že fungují a mohu se postarat o děti.“
Ve Vysokém Mýtě učí tělesnou výchovu. V Hradci Králové je asistentkou trenéra žactva do 14 a 15 let a vypomáhá v projektu Trenéři do škol. Připouští, že na lavičce umí být emotivní. „Když třeba jdou třikrát samy na koš a minou, tak je jasné, že pak zvýšíte hlas. Nevadí mi, když prohrávají, ale když vidím, že se ani nesnaží, tak je zle. Musíte ale stále vědět, že jsou to pořád děti a že na každého platí něco jiného,“ řekla bývalá nejlepší hráčka Evropy.
Také obě její dcery hrají basketbal, starší v Hradci Králové v kategorii do 17 let a mladší v kategorii do 11 let.
„Přeji si, aby z toho měly radost a abych je třeba jednou viděla na čáře trestného hodu, jak se drží za dres a zpívají českou hymnu. Splnil by se mi tak sen, protože člověk tím sportem sám žil celý život,“ uvedla Horáková, jejíž manžel Ladislav také hrál basketbal.
Lákal by ji postup v trenérském žebříčku, zatím jej však neřeší: „Každý má sen někdy stát u týmu, který hraje o medaile. Jak mám ale momentálně své děti, baví mě to u mládeže. Avšak myslím, že my jako stará garda máme dětem co dát.“
Při pohledu na současnou českou reprezentaci, kterou trénuje její bývalá kolegyně z Hradce Králové Romana Ptáčková, volá po trpělivosti: „Věřím, že to český nároďák může někam dotáhnout, ale musíme tomu dát čas. Došlo k velkým změnám mezi hráčkami i v realizačním týmu. Věřím ale, že se dostaneme na mistrovství Evropy a tam bychom se měly nějak odpíchnout. Potenciál k tomu tam je.“