„Jsme na jednu stranu spokojení, ale zároveň i trošku zklamaní,“ povídal Šimánek. „Páté místo je krásné, ale po předchozích jízdách jsme si – nechci říct věřili – ale pomýšleli jsme na lepší umístění.“
Co k němu chybělo?
Šimánek: Stálo nás hodně sil držet se s těmi nejlepšími. To byl rozdíl oproti ostatním jízdám, kdy jsme byli vepředu. Teď byly čtyři lodě rychlejší.
Takže to bylo o zlepšení soupeřů?
Š: To si zase nemyslím. Složitě jsme hledali tempo v průběhu trati. Může se to stát, každý závod není posvícení. Měli jsme tři výborné jízdy, ještě jsme potřebovali čtvrtou. Bohužel nevyšla.
Na medaili nedosáhli. Vraštil se Šimánkem skončili na veslařském MS pátí |
Potvrdilo se tedy, jak jste předpovídali, že finále bude o něčem úplně jiném? Ve čtvrtfinále a v semifinále jste třeba Italy poráželi, ve finále byli druzí.
Vraštil: Jako favorité se nad nimi cítit nemůžeme. Italové jsou ověnčeni medailemi, Ruta je vozí posledních deset let. Skalpy, které jsme si na ně udělali v předchozích jízdách jsou super, ale finále umí lépe. Jak říkal Jirka, nedokázali jsme se dostat do tempa. Nevím, čím to je. Dávali jsme mnohem více úsilí, ale loď neklouzala jako předtím.
Nemohla se nějak projevit nervozita z domácího prostředí?
Š: Osobně jsem se snažil z ní spíš čerpat, než že by mě nějak srážela dolů. Domácí prostředí jsem se snažil brát tak, že se předvedu. Doufal jsem, že v posledních 500 metrech mi atmosféra vlije krev do žil, ale když tam nic není, ani diváci bohužel nepomůžou.
Říkali jste, že se o dalších společných závodech rozhodnete. Poslední výsledky ale asi ukazují nadějnou budoucnost, ne?
V: Já bych to řekl obráceně: Ukazují i něco o naší minulosti. Nějakou dobu spolu jezdíme. Je vidět, že chvíli trvá, než člověk se naučí jezdit o medaile. Nejen, že na to musí mít, musí mít natrénováno, ale musí se to ještě naučit.
Š: Míru teď čeká ještě dlouhá práce (Vraštil má před sebou ještě havajského Ironmana). Po sezoně si sedneme, uděláme si s trenérem plán. Myslím ale, že máme znamení, že bychom chtěli pokračovat. Jen si to musíme ještě nechat uležet a promyslet.
 |
Mluvili jste o tom, jak je náročné během závodů držet ideální váhu a že nemůžete tolik jíst. Co si nyní dopřejete?
Š: Od kamaráda jsem dostali koláč, takže si ho trošku dáme. Po závodě ale nemáte na nic chuť, je vám zle od žaludku. Možná večer, abych někoho nenaštval, si dáme nějakou limonádu (smích).
V: Celý týden si dělám chutě, na Youtubu sjíždím michelinské restaurace, pak se jdu potrápit do místní jídelny, ale teď je mi taky špatně a nemám na nic chuť. Hlavně posledních sto metrů mi bylo fakt zle. Na nich mi asi fanoušci trošku pomáhali. Nezabalil jsem to, zmáčkl jsem se. Ale, jak říkal Jirka, když tam nic není, tak už to prostě nejde. Je to takové mlácení prázdné slámy.
Miroslave, směřují už vaše myšlenky k Ironmanu na Havaji?
V: Celou dobu jsem se je od něj snažil oddělovat. Když tady závodíte šest minut a necháte v nich všechno, tak představa devítihodinového závodu je noční můra. Úplně nepředstavitelné.
Kdy se na něj začnete soustředit?
V: Myslím, že ještě chvíli počkám. Snad si zítra, kdy na něj odjíždím, v letadle odpočinu. Zacpu si uši, oči, nos, budu se snažit vypnout. Na druhou stranu ale ne zas tak moc, abych neonemocněl. Jak z člověka spadne závodní stres, je náchylný, aby chytil nějakou virózu. Musím si dát pozor.
