Veronika Blažíčková.
Talent z plzeňské Dukly.
Drobná slečna, která vás při setkání rozhodně zaujme. Žádná rebelka, vyrovnaná mladá žena s názory, podle kterých byste jí hádali o deset roků víc. „Vyrůstala jsem s o dost staršími sourozenci, okolo sebe vždycky měla starší lidi. Naučila jsem se komunikovat víc s nimi než s vrstevníky,“ prohodí klidně.
Když pak Blažíčková vypráví, jak si střelci během závodů bez ostychu hlasitě zaklejí, neubráníte se úsměvu. Takže představa, že sportovní střelba je světem plným introvertů a flegmatiků, je mylná? „Hodně střelců samozřejmě flegmatiky jsou. Ale obecně je to tak půl na půl,“ reaguje rodačka z Plzně.
Když se nepovede rána vám, jak reagujete?
I já si zanadávám. Někdy hodně. My střelci rány vidíme, poznáme centrovou nebo necentrovou desítku, devítku... Když vím, že je to moje blbost, zakleju si. Když trefím devítku ve stoje, nad tím se nezamýšlím, nedají se tolik ovlivnit. Ale pokud vidím, že fouká a stejně vypálím do větru, jsem na sebe naštvaná.
Nadáváte si nahlas?
Jo jo, nahlas.
Copak to neruší ostatní střelce?
Ruší. (pousměje se) Teď na mistrovství Evropy nadávala ve finále Němka, která stála za mnou, celý stoják a já na ni byla strašně naštvaná. Ulevovala si nahlas, házela tam hilznama. Pokud si zanadáváte jednou, okolí to většinou neslyší, máme v uších špunty. Ale když je to takhle v jednom kuse, je to hodně nepříjemné.
Počkejte. Hází hilznama? To si žádá vysvětlení.
Hilzna je nábojnice, tenkostěnné pouzdro, ve kterém je uložena prachová náplň. Když vystřelíme, vyjde z toho zlatého obalu patrona dopředu a my vyhazujeme hilzny na zem. Ona je odhazovala tak, že je chytala a házela před sebe. Rovnou mi přistávaly mezi nohama.
Co při závodě vyhovuje víc vám? Uzavřete se do vnitřního světa, nebo sledujete soupeřky?
Ještě to hledám. Zatím nevím, co je ideální. Někdy mi přijde, že je dobré znát průběžné výsledky, abych se nastavila v hlavě, jak střílet dál. Jindy mě to zase rozhodí a nedívám se pak na ostatní vůbec. Ještě jsem nepřišla na to, co je pro mě nejlepší, závod od závodu je to jiné. Teď ve Vratislavi jsem věděla, že na finále bude nutných 590 bodů. Tak jsem si řekla, že těch 590 dám, i kdybych tam měla zemřít. A dala.
Pomáhá vám v tom i psychoterapeutka Simona Bejvlová, se kterou jste navázala kontakt díky Akademii individuálních sportů Plzeňského kraje?
Spolupráce je čerstvá, trvá dva měsíce. Ale myslím, že jsme si hodně sedly. Fakt jsem k sobě dlouho nenašla člověka, který je napojený na moji vlnu tak blízko. Nevím, jestli mi to pomohlo zrovna v Polsku, možná trošku jo. Určitě v tom, že jsem si řekla, že na to mám. Že mám natrénováno a účastnické místo na olympiádu vybojuji. Pokora musí být vždycky, ale i zdravé sebevědomí je důležité.
Nicméně až takový úspěch se od vás asi nečekal.
Pro okolí to možná bylo překvapující, ale pro mě tím, jak jsem byla nastavená v hlavě, tolik ne. Když jsem do Polska odjížděla, nastavila jsem si v hlavě, že závod právě takhle skončí. A také skončil.
Ani zdravotní indispozice den před závodem vás nerozhodila?
Ten večer, kdy mi nebylo dobře, jsem trošku rozhozená byla. Říkala jsem si, že jestli mi takhle bude i při závodě, nedopadne to vůbec dobře. Ale pak jsem se z toho vyspala. Ráno jsme měli 60 ran vleže, ty jsem odstřílela standardně, vlastně docela hezky, a šla si lehnout na hotel. Pak už jsem si v duchu řekla, je to tvůj závod, chceš se dostat do finále, tak to udělej. Na svůj zdravotní stav jsem nebrala moc ohled.
Zpětně, zjistila jste příčiny těch potíží?
Asi pramenily z únavy, ze stresu. Bylo mi špatně, měla jsem teplotu.
Až ve finále jste nestačila na dánskou favoritku Rikke Maeng Ibsenovou. Tím, že jste již měla jistotu kvóta placu na olympijské hry, soustředěnost opadla?
Už to bylo těžké, hlavu jsem měla jinde. Přemýšlela jsem o tom, že jsem získala kvóta plac do Paříže, že se mi chce brečet štěstím, že chci domů. Vlastně jsem si říkala, ať už je konec, moc nevnímala, že ještě střílím. Snažila jsem se pak zabojovat, ale myšlenky byly jinde, vnitřní touha být první tam nebyla. Já už byla fakt naprosto spokojená, že to nejdůležitější jsem dokázala.
Účastnické místo je jedna věc, ale samotný start v Paříži druhá. Jak se s tím srovnat?
Je to stále velká nejistota... Ale vím, že je to první splněná meta k mému snu jet na olympiádu. Dokázala jsem si vystřílet kvóta plac. Nebylo by mi příjemné, kdyby ho splnila jiná střelkyně a já pak jela místo ní. Že jsem to dokázala sama, je pro mě velký úspěch. Ale olympiáda je za dva roky a čekají mě dva roky těžké práce. Záleží, jak státní trenér nastaví požadavky a pravidla, to zatím nevíme. A výborných střelkyň, které mohou jet, máme spoustu.
S kolika budete o nominaci soupeřit?
Je nás zhruba pět. Vlastně ty, které nyní byly na mistrovství Evropy, všechny máme šanci. Tedy, holky jsou starší, je otázka, pokud se některá nerozhodne třeba pro těhotenství. Ale konkurence je velká.
Vidíte, přitom ještě před rokem jste se svěřila, že olympijské hry nejsou úplně vaším cílem, že je to moc vzdálená meta.
Jenže právě od loňska se toho změnilo hodně. Ano, tohle jsem říkala, ale v průběhu roku jsem se posunula velkým skokem kupředu. Zjistila jsem, že na olympiádu mám a střílím výsledky, které mě na ni mohou dostat. To je zásadní změna. Sen je blízko a vím, že na něj mohu dosáhnout.
Ještě jsme se nedostali k tomu, jak jste se ke střelbě dostala.
V rodině ji nemáme. Ale firma, kde táta pracuje, v Plzni pomáhala s Velkou cenou osvobození. Táta proto chodil do Lobez na zahájení a pan Kůrka zval zástupce sponzorů si zastřílet. Já chodila s nimi, zkusila si to a už u střelby zůstala.
Máte hodně hektický rok. Složila jste maturitu, získala stříbro na mistrovství Evropy. Jde to porovnat?
Pro mě byla maturita totální peklo. Všichni se v průběhu roku učili, já neměla čas. Padlo to na mě dva měsíce před maturitou, potřebovala jsem do sebe všechno dostat. Věděla jsem, že v září už maturitu dělat nemůžu, protože mám další závody. Sama na sebe jsem si vyvinula větší tlak na učení než na střílení. Bylo to fakt náročné. Zhubla jsem sedm kilo, ale mám to za sebou.
Pokračujete na vysoké škole?
Nastoupila jsem na Fakultu zdravotnických studií, obor porodní asistence. Zatím bakalářský obor. Uvidíme, jak to budu zvládat. Vystřílela jsem účastnické místo a mám jedinečnou šanci dostat se na olympiádu. To už se mi nemusí nikdy povést, zato školu dostudovat později mohu. Takže kdyby to dohromady nešlo, momentálně asi dočasně ustoupím od studia.
Chybět ve škole budete minimálně v říjnu, kdy vás čeká mistrovství světa v Káhiře. Budete pod tlakem, když tam odletíte jako druhá nejlepší Evropanka?
O tom jsem zatím nepřemýšlela. Výsledek chci udělat dobrý, ale nedokážu teď říci, jak to budu mít v hlavě nastavené. Uvidíme, jak mi to půjde. Je tam těžká střelnice a na světě je daleko větší konkurence. Určitě větší než na mistrovství Evropy.
Poslyšte, vážně to vypadá, že vy vůbec nejste rebelka.
Nejsem a myslím, že ani nebudu. Asi mám věci v hlavě dost srovnané na to, kolik mi je.
To je zásluha rodičů?
Neřekla bych, rodiče mi nechávají volný prostor. Ale vyrůstala jsem s o dost staršími sourozenci a okolo sebe vždycky měla starší lidi. Naučila jsem se komunikovat víc s nimi než s vrstevníky. To mě hodně ovlivnilo v tom, že jsem si v mnohem mladším věku uvědomila, co chci od života a co a jak budu dělat. Jasně, je mi furt devatenáct a věci, které dospělí nedělají, tam nějaké jsou. Ale ne zásadní, které by mě ovlivnily do budoucího života.
Střelba je sport, u kterého se dá vydržet hodně dlouho. Kde se tedy vidíte za deset, dvacet let?
Za dvacet opravdu nevím. Ale za deset bych určitě chtěla mít dostudovanou porodní asistenci, pracovat na porodním sále. A uvidíme, zda k tomu budu ještě střílet. Kdyby ano, budu pracovat na poloviční úvazek a do toho střílet. Teď mám v sobě dvě roztroušené osobnosti - jedna chce naplno střílet, druhá naplno rodit děti na porodním sále. Snažím se to skloubit dohromady, ale sama nevím, jak se to povede.
