Jsem rád, že mohu pomuchlat medaili, říkal Staněk. Po 39 letech ukončil půst

Mnichov (Od našich zpravodajů) - Před svým posledním pokusem držel Tomáš Staněk bronzový post. Roztleskal si publikum. Potřeboval 21,89 metru na zlato, 21,40 na stříbro. Letos už kouli poslal i dál. Ne však v Mnichově. Naposledy se roztočil v kruhu, odhodil kouli... a zaklonil zklamaně hlavu.

„S formou, kterou jsem měl, mě mrzí, že jsem nedal víc než 21,26,“ svěřoval se v útrobách Olympijského stadionu.

„Ani jeden z pokusů nebyl technicky dobrý. Říkal jsem si: Zpomal, podrž vršek vzadu, jenže bohužel jsem se do toho nemohl dostat. Chtěl jsem moc. Ovšem je to medaile. Lepší než být čtvrtý nebo pátý.“

Balkánské duo, zlatý Chorvat Mihaljevič a stříbrný Srb Sinančevič, bylo tentokrát lepší. Oba mocně oslavovali.

1. DEN ME: Radost v Mnichově. Koulař Staněk vybojoval bronzovou medaili

Také Staněk se brzy s českou vlajkou v ruce usmíval.

„Čestné kolečko na tomhle nádherném stadionu je přece za odměnu,“ ujistil jednatřicetiletý koulař. „Jsem rád, že mohu pomuchlat medaili.“

Díky ní ukončil dlouhý český půst. Devětatřicet let trvalo, než se česká koule opět mohla radovat z pódiového umístění na venkovním šampionátu.

Navázal na Machuru

V minulosti o sobě Staněk říkal: „Nemám americké sebevědomí. Nejdu na závod s prohlášeními: Jsem nejlepší, tak vyhraju. Spíš se držím při zemi.“

V životě platí za pohodáře, až flegmatika. Za silného chlapa milujícího dlouhé jízdy na skútru, o němž byste řekli, že ho nic nerozhází.

„Ba jo, dokázala mě tolikrát rozházet zranění,“ oponuje.

A že jich bylo!

Kotníky, kolena, stehna, třísla, břicho, záda.

Zároveň se však uměl v sektoru vyhecovat a proměnit v zarputilého bojovníka. Když triumfoval na halovém mistrovství Evropy 2021 v Toruni, svůj zlatý vrh popisoval: „V pátém pokusu jsem se dostal do transu a házel vabank.“

ME v atletice

příloha iDNES.cz

V pondělí před půlnocí se v Mnichově pousmál: „Mihaljevič mi to tady za tu Toruň vrátil. Tak to třeba zase někdy vrátím já jemu.“

Než dospěl ke své éře medailové, musel si Staněk projít érou kvalifikační. Na mítincích už před lety házel předaleko, jenže jakmile došlo na šampionát, končil v kvalifikacích. Šestkrát v nich uvízl, včetně halové Evropy v Praze 2015. Tehdy se tradovalo, že zvažuje konec s atletikou.

„To zase ne,“ namítal. „Jen jsem ji nechtěl nějakou dobu vidět. Musel jsem se odnaučit být splašený.“

První medaili, stříbrnou, vezl z evropské haly v Bělehradu 2017. Brzy k ní přidával další, ze všech tří cenných kovů a vždy pod střechou. Ze šampionátů pod otevřeným nebem mu stále unikaly. Čtvrté místo z toho světového v Londýně 2017 zůstávalo maximem.

Až do pondělí.

Dosud posledním českým koulařským medailistou z venkovního mistrovství byl Remigius Machura, bronzový na ME 1982 a MS 1983.

Tentýž Machura, pod jehož vedením kdysi mladičký učedník Staněk na Spartě trénoval.

A tentýž Machura, jemuž v roce 2017 už coby koulař pražského USK sebral výkonem 22,01 takřka třicet let starý český rekord.

Zadarmo nic není

K atletice přivedl Staňka bratr vícebojař. „Věděl jsem, že běhat nechci. Technika mi připadala zajímavější,“ vzpomínal na své začátky.

Kladivo brzy opustil, dlouho naopak setrval u oštěpu i disku. „Ale v kouli se můj talent našel nejvíc.“

Ve jménu úspěchu podstupoval nezměrnou dřinu v posilovně. „Se sportem je spojená. Zadarmo nic není,“ říkal muž, jenž umí v benchpressu zvednout 260 kilogramů.

Mantra koulaře Staňka: Nesmíte být normální, ale s prominutím magor

Jeho mohutná postava (190 cm a 127 kg) vyžadovala k takovým dávkám i náležitý přísun energie. „My koulaři jsme jako medvědi, vstřebáváme spoustu jídla,“ smál se.

Vedle atletiky zvládl vystudovat Vysokou školu zemědělskou. „Je potřeba umět něco dalšího,“ vysvětloval. „O atletice se sice říká, že je královnou sportů, jenže není královsky placená. No co, já ji stejně dělám hlavně z lásky.“

V Mnichově jej takový přístup dovedl až na medailový stupeň.

Staněk se o bronz bál: Nečum, ať se něco nestane

Slavnostní vyhlášení si koulař Tomáš Staněk užil mimo stadion, na němž předtím získal svůj bronz. Medaili totiž dostal o kousek dál, na pódiu v útulném travnatém ďolíčku pod září reflektorů, kde mu tleskala zhruba tisícovka lidí, kteří vydrželi v mnichovském Olympijském parku až do pozdního večera.

Tomáši, je pro vás tato medaile i zadostiučiněním po zdravotních problémech, které vás postihly na jaře?
Určitě. Zranění kotníku se mi přihodilo, když jsem měl formu, a v tu chvíli to nemohlo být horší. Věděl jsem, že natržený vaz nebude na týden, do toho přišla infekce, bral jsem antibiotika, skoro dva měsíce jsem neházel. Bylo to těžké, ale do formy jsem se dostal. Pomohlo mi, že jsem měl Evropu, ke které jsem se mohl upnout. Kdybych měl jen mítinky, tak bych se snažil taky, ale Mnichov byl jiný motor.

Získal jste tu svoji první venkovní medaili, dokážete ji porovnat s halovými?
Je to jiné. Tady máte otevřený stadion, nikdo nemá roušky, nemáte papírové panáky na židlích, prázdnou halu... To jsem zažil loni v Toruni, kde jsem získal halový titul, ale těžko se to s dneškem srovnává. Jsem strašně rád, že se mi povedlo získat medaili i venku.

Pozoroval jste, jestli vás někdo ze soupeřů ze třetího místa v poslední sérii nesrazí?
Sledoval jsem Haratyka a Bukowieckého. Po koutku, jen když dopadala koule. Na Ponzia jsem se nedíval. Když se nedívám, ostatní většinou nehodí. Tak jsem si říkal: Nečum tam, ať se něco nestane. Radši jsem koukal na český tým na tribuně.

Vítězný Chorvat Mihaljevič v poslední sérii vylepšil hodnotu svého zlatého výkonu až na 21,88, co jste tomu říkal?
Věděl, že má čistý štít, že už může riskovat a trefil se. Dobře, že taková dálka soutěž ozdobila a dobře i pro něj.

Česko má díky vám první koulařskou medaili z venkovního šampionátu po 39 letech.
Takhle to zní hezky, zvlášť v téhle konkurenci, což mě těší dvojnásob.

Kvalifikaci jste absolvoval ve stejný den jako finále, jak jste se s tím vyrovnával?
Co bych dal za ten dopolední pokus (21,39) ve finále... Kdybych byl ve stejném rozpoložení, mohlo to být lepší. Neříkám, že na vítězství, ale rezerva určitě byla. Ale to je kdyby. Třetí místo je lepší než brambora. Teď se medaile na Evropě berou za výkony, které dřív znamenaly medaili na světě. Koule šla celkově strašně nahoru, takže jsem rád, že jsem uspěl.