On sám se na trať nevydá. Tým bude podporovat na dálku. „Budu se motat okolo. Popřeju jim, ať si to užijí, protože není jen důležité, aby se vám to podařilo, ale také abyste z toho měli radost,“ líčí devětatřicetiletý Šlesingr, trojnásobný medailista z mistrovství světa, pro iDNES.cz
Že byste se vydal na trať, o tom jste nepřemýšlel?
Pro mě běhání zas tak není. Neříkám, že ho nemám rád, ale spíš se raději proběhnu někde v lese na měkkém než po asfaltu. Jsem silový typ, takže mě tvrdý povrch vždycky hrozně oklepe a pak mě všechno bolí. I proto je pro mě úžasné sledovat ty borce, jak během maratonu běží tempo, co já na pěti stech metrech.
A někdy v budoucnu?
Asi ne. Ve chvíli, kdy je člověk v nějakém odvětví profisportovec, tak má v sobě zabudované soutěžení a dravost. Znám to z biatlonu, v němž jsem také nedokázal nic vypustit, i když jsme si třeba s trenérem řekli, ať se šetřím a jedu s rezervou. Do maratonu bych se ale pustil s vědomím, že na něj nemám, a to já nechci. A navíc dnes už nejsem v takové formě.
Maratonská elita míří do Prahy. V týmech si zazávodí amatéři s profesionály |
Náhodou, vypadáte v kondici. Udržujete se?
Právě že moc ne, sportu mám strašně málo. Je to trochu kontrast. Jak jsem byl sportem přejedený, tak to teď ještě vstřebávám a nedostal jsem se do takového tlaku, že mi chybí.
Je těžké se po těch letech dřiny a tréninků k něčemu přinutit?
Je. Kolikrát mě třeba vykope až manželka, abych se šel alespoň krátce proběhnout (smích).
Co pro vás znamenal běh v biatlonové přípravě? Bylo to nutné zlo, nebo vás bavil?
Používali jsme ho k tréninku, ale i k regeneraci, kdy jsme se třeba po náročném bloku šli jen tak vyklusat. Takže dost záleželo na tom, co jsme běželi. Ale obecně jsem ho měl rád. Samozřejmě na to, abych uběhl 42 kilometrů, tak somatotyp nejsem.
Kolik jste nejvíc uběhl?
Asi třicet čtyři nebo třicet pět kilometrů.
Loučící se biatlonista Michal Šlesingr
To by vám už zbývalo jen sedm.
Jasně, jenže já nedodal, jakým to bylo způsobem (smích). Bylo to po posezonním volnu, byl jsem namotivovaný a říkal si, že do toho pořádně skočím. Původně jsem chtěl běžet tak patnáct kilometrů, a tak jsem si vzal jen vodu a müsli tyčku. Běželo se mi ale pěkně, tak jsem si říkal, že si to ještě posunu. Jenže to byla chyba a poslední kilometr jsem došel s křečemi. Tak takhle jsem se jako mladý hlupák vytrestal.
Loni jste říkal, že vám závody zatím nechybí, ale že se to možná v budoucnu změní. Jak to tedy máte nyní?
Pořád stejně. Rád se na ně kouknu, to ano. Tím, jak jsem dlouho jezdil, tak si u toho vybavím ty pocity - třeba když vidím tu střechu v Kontiolahti -, a to mi stačí.
Kolik času jste letos strávil na lyžích?
Něco jsem nalyžoval, ale oproti tomu, když člověk závodí, tak to snad ani nemůžu zmínit. Je to zlomek, pár set kilometrů.
A co střelba?
Nemám svou zbraň, protože jsem ji měl zapůjčenou od svazu. Zůstala mi doma jen pažba. Přemýšlím, jestli na ni něco nepořídím. Naposledy jsem si střelil loni v létě, když jsem se byl podívat na soustředění.
A byl střelecký um pořád ve vás?
V klidu bych s tím problém neměl, ale druhá věc je fyzická stránka. Ta odchází a v dnešní době, když bych měl objet trať a ještě u toho střílet, tak by to bylo znatelně slabší.
 |
Biatlonový tým doznal před startem přípravy řady změn. Těmi největšími jsou noví trenéři u mužů Michael Málek a Matt Emmons. Co na to říkáte?
Matt má ohromné zkušenosti a myslím si, že u americkému týmu, u kterého působil, se střelbou podstatně vypomohl. Je to takový impulz a věřím, že to, co dokázal u Američanů, přenese i k nám.
A Málek?
Pramení to z toho, že si toho hodně prošel s juniorskou skupinou, která nyní nastupuje k dospělým. Jsou tam Mikuláš Karlík, Jonáš Mareček… To jsou šikovní mladíci a Michael s nimi částečně může pokračovat v započaté práci.
Biatlon hlásí změny. Rybář končí u mužů, povedou je Málek a Matt Emmons |
Vy v roli technického koordinátora zůstáváte?
Jo jo, já to dělám pořád.
Jaký je vlastně pohled na biatlon z druhé strany - tedy místo závodění se starat o ostatní?
Náročný. Jako závodník jsem vůbec neměl představu, co všechno to obnáší. Dám příklad. Jsem hodně spořivý člověk, nemám potřebu konzumního stylu života a kupování si kravin. I když jsme jezdili s manželkou na dovolenou, tak jsme koupili nějaké levné letenky, pak jsme batůžkařili… Takže když jsem dostal tuhle funkci a začal se dohadovat s hotely o fakturách, to bylo něco.
Šok?
Pohyboval jsem se najednou ve strašně velkých částkách, takže to pro mě bylo takové uvědomění: Támhle jsi běhal, ale nevěděl jsi, jaká je za tím práce. Servisáky taky nevidíte, že vstávají v pět a jdou na stadion. Závodník si to pak akorát po závodě zhodnotí, ale už nevidí práci.
Český biatlonista Michal Šlesingr v cíli sprintu v Oberhofu.
Máte při vší té práci čas na rodinu, jak jste se těšil?
Na rodinu času víc mám, hodně práce zvládnu z domova, takže jsem s ní skoro nonstop. To je velká změna. Někdy to je občas i takové, že se člověk těší, až si odfrkne. Proto jsem třeba jel rád do Lenzerheide, kde jsem vypomáhal při IBU Cupu. Bylo to super, člověk na chvíli změnil prostředí, nadechl se, což je někdy potřeba.
A užíváte si i nějak jinak?
Občas si skočím s padákem. Něco jsem naskákal v Čechách, pak taky loni na výletě s kamarády v Itálii. Trochu času jsem věnoval i tomu, že jsem si udělal pilotní průkaz a jdu si zalétat. Je to super: na letiště to mám kousek, půjčím si letadlo, proletím se, pak ho očistím, vrátím do hangáru, takže jsem celkem za chvíli zpátky. A zároveň samozřejmě letadlo můžu použít jako dopravní prostředek.
