V sobotním finále Australian Open předčila Američanku Collinsovou 6:3 a 7:6, čímž zkompletovala sbírku grandslamových trofejí ze všech povrchů. Před třemi roky slavila na antukovém Roland Garros, loni na wimbledonské trávě a letos si podmanila melbournský beton.
„Asi by mě nenapadlo, že se mi jednou povede získat grandslamový titul na třech površích,“ přiznala 25letá Bartyová po finále na tiskovce, kam dorazila i s vytouženým pohárem.
Australian Open má jasnou vítězku. Bartyová ve finále porazila Collinsovou |
„Že jsem mezi šampiony, kterým se to podařilo, beru velmi skromně. Upřímně, necítím se tak, že mezi ně patřím. Pořád se dost učím a každý den se snažím zlepšovat. Bezpochyby je přede mnou ještě hodně práce.“
O čem ještě jako čerstvá vítězka hovořila?
O finálové taktice: „Snažila jsem se dominovat forhendem, tlačila jsem se do něj, i když to nebyly úplně jasné pozice. Ale netrápilo mě, že jsem občas zkazila. Věděla jsem, že musím být agresivní, hrát své vzorce a nedovolit Danielle kontrolovat hru od základní čáry.“
O mohutném řevu, kterým oslavila proměněný mečbol: „Ani jsem pořádně nevěděla, co mám v ten moment dělat nebo co mám cítit. A tak jsem vypustila trochu emocí, což pro mě není obvyklé, ale pomohlo mi to oslavit vítězstvím s každým v publiku, jehož energie byla neuvěřitelná.“
O obratu z 1:5 ve druhé sadě: „Chtěla jsem zkusit být o trochu agresivnější a přizpůsobit pár taktických věcí, abych získala momentum, pokud bychom šly do třetího setu. Tenis je zábavná hra, skóre se v něm může měnit opravdu rychle. A taky jsem věděla, že diváci budou šílet, pokud se mi podaří zůstat na dosah.“
O přebírání trofeje z rukou krajanky Evonne Goolagongové, čtyřnásobné šampionky turnaje: „Mluvila jsem s ní v týdnu a říkala mi, že zůstává doma, takže nemůžu uvěřit, že to Craig (Tiley, ředitel turnaje) udržel v tajnosti. Bylo opravdu speciální jen to, že jsem ji mohla obejmout. Neviděli jsme se dvanáct měsíců. Je to úžasný člověk a já mám obrovské štěstí, že ji mohu nazývat svou přítelkyní.“
O oslavě s rodinou: „Bylo to velmi speciální a moje mamka bude vždycky první, koho obejmu. Říkala jsem si, jak jsem šťastná, že tu mám tolik blízkých, kteří to se mnou mohou zažít. Byla jsem smutná, když mamka s taťkou a další z mého týmu nemohli být v Paříži a Londýně.“
O prožívání jednotlivých titulů: „Každý z nich je jiný, každý přišel v úplně jiné fázi mého života. Ale že jsem tento pocit poznala několikrát mi pomáhá pochopit, jaké mám štěstí, že ho mohu zažít, protože se to povede jen málo lidem. Těch posledních dvacet let, kdy mlátím do tenisáků, je neuvěřitelná cesta.“