Počty vyhraných závodů dlouhá léta na jedné straně udivoval příznivce a na druhé nejen své soupeře, ale i pořadatele často přiváděl k rozpakům.
„Třeba v Polsku mi už říkali, že bych si měl vzít jejich občanství. Tam jsem se v minulých letech hodně zapsal, ale oni chtěli vidět vyhrávat Poláky,“ říká Alois Kaňkovský při ohlédnutí za svojí cyklistickou kariérou.
Od příští sezony si ti druzí oddechnou, černé myšlenky na to, jak jim bere jedno vítězství za druhým, zůstane už jen v jejich vzpomínkách. V posledních letech opora sestavy hradecké stáje Elkov Kasper se v osmatřiceti letech rozhodla z pelotonu odejít.
Bylo těžké rozhodnout se skončit právě nyní, kdy byste ještě asi mohl pomýšlet na další triumfy?
Těžké možná ano, ale na druhé straně po tom, co jsem prožil v posledních dvou letech, to bylo přece jen jednodušší.
Co myslíte?
Pád, při kterém jsem se zranil před dvěma lety v Maďarsku a po kterém jsem se dával složitě dohromady. Zlomil jsem si tehdy krček ve stehenní kosti. Dva roky jsem se pokoušel vrátit tam, kde jsem byl předtím, ale pak se ve mně něco zlomilo. Najednou si člověk uvědomil, že je starý a že chce na svůj odchod přijít sám a nenechat to dojít do situace, že to za něj udělá vedení týmu. Už to nebylo ono.
Těch vítězství bylo do zmíněného zranění hodně. Víte vůbec kolik?
Já to nikdy nepočítal, ale opravdu byly sezony, kdy jsem vyhrál skoro všude, kde jsem jel a kde jsme se týmem dostali k tomu, abych mohl spurtovat. Vím, že v jedné sezoně se mi povedlo vyhrát osm nebo devět závodů jenom z kalendáře UCI. Velmi slušný výsledek.
Alois Kaňkovský* Výborný cyklista, který se po úspěšné kariéře na dráze a později i na silnici, rozhodl po této sezoně ukončit v osmatřiceti letech kariéru. |
Bavíme se o silniční cyklistice, ale to byla až druhá část vaší úspěšné kariéry, první jste prožil na dráze. Jak jste se vůbec ke kolům dostal? Vlivem cyklistické rodiny, v níž závodili všichni vaši bratři?
Nakonec asi ano, ale dlouho to na to nevypadalo. Zažil jsem sice, když starší brácha Martin prožíval svá nejlepší léta, ale tehdy jsem raději lítal venku, spíš si šel zahrát fotbal, než abych se věnoval kolu.
Kdy se to obrátilo a vy se začal cyklistice věnovat?
Jel jsem jednou s klukama na soustředění, pak jsem zkusil první závod na dráze a porazil kluky z Prahy.
A začaly vaše úspěchy...
Právě že ne. Na konci žákovských let a v kadetech jsem nijak nevynikal a neměl jsem zvlášť dobré výsledky. Obrátilo se to až v juniorech a hlavně, když jsem byl v kategorii do 23 let.
Ziskem medailí na mistrovství světa začala vaše úspěšná léta na dráze. Jak na ni vzpomínáte?
V dobrém. Jezdil jsem za Duklu Brno, nominoval se několikrát na mistrovství světa, podařilo se mi to i na olympiádu v Aténách v roce 2004 a výsledky nebyly špatné.
Přesto jste se v roce 2006 rozhodl z Brna odejít do pražské Dukly. Proč?
Protože jsem chtěl s Petrem Lazarem jezdit madison a on v té době za pražskou Duklu závodil.
Přestoupil jste a hned za rok se stal mistrem světa. Ne však v bodovačce dvojic, ale v omniu.
Přitom před mistrovstvím se nám s Petrem Lazarem podařilo zajet na světovém poháru v Manchesteru páté místo, což byl výborný výsledek. Pak mě UCI zařadila do šampionátu v omniu a mně se ho podařilo vyhrát a stát se mistrem světa. Navíc jsme s Petrem Lazarem byli třetí, měl jsem tak dvě medaile ze šampionátu.
Byl jste mistrem světa na dráze, patřil ke špičkovým světovým závodníkům. Proč se ve vaší kariéře postupně začala stále více prosazovat silniční cyklistika?
V Dukle k tomu bylo blízko, takže jsem to začal postupně kombinovat. Silnice mi vyplňovala léto a byla i dobrá na přípravu.
Byl jste tehdy ale dráhařem, který jezdil prestižní závody.
To je pravda, závodili jsme na šestidenních Grand Tour po celém světě, soupeřili jsme se světovou špičkou, byly u toho velmi dobré podmínky. Procestovali jsme skoro všechny světové destinace, v tom to ale bylo hodně náročné. Takže po čase došlo k tomu, že když jsem viděl kufr, chtělo se mi zvracet.
A silnice v Dukle?
Paráda. Měli jsme tam skvělou partu, bavila nás jako dráhaře konfrontace se silničáři, navíc jsme je i dost často poráželi. Šlapalo nám to a když mě kluci do spurtu dovezli, tak jsem ho většinou vyhrál. Přitom často proti nám jeli opravdu skvělí borci.
Nakonec jste s dráhou skončil úplně, jaký byl hlavní důvod?
Už toho bylo moc. V zimě dráha, v létě silnice, na kterou jsem ale šel rovnou z dráhy, takže vlastně bez přípravy.
 |
Přišla hradecká stáj, kde jste strávil sedm úspěšných sezon. Na co budete nejraději vzpomínat?
Na to, že jsem prožil krásné roky v nejlepší české stáji. A určitě na závody, které nám vyšly týmově. Třeba když jsme ve větru dokázali závod zrežírovat tak, že nás nikdo neporazil. Z poslední doby vzpomínám třeba na etapu v Maďarsku, před kterou jsme si řekli, že přiletíme do města a připravíme závěr tak, abychom vyhráli. A třebaže tam byly i týmy z WorldTour, tak se to povedlo.
A konkrétní závod?
Nic, co by mi v hlavě výrazně utkvělo. Spíš třeba to, že se mi shodných sedm let po sobě podařilo v Polsku vyhrát dva memoriály. Právě v Polsku to není jednoduché, někdy opravdu masakr, ale mně se tam dařilo. Těší mě třeba také, že jsme se naučili vyhrávat na jaře v Chorvatsku, kde tradičně startuje sezona. Přitom nám to tam v prvních letech moc nešlo.
Rychlý borec do závěru etap je vyhledávaným cyklistickým zbožím. Nebyla šance posunout se z třetidivizní kategorie výš?
Nějaké možnosti byly, možná by mohlo vyjít i angažmá ve WorldTour, ale přišlo to v době, kdy jsem si zlomil ten krček. Sice to nedopadlo, ale Hradec byl vždycky dobrá volba.
Nehlodalo vás trochu třeba i to, jestli člověk pro úspěch udělal vždycky všechno, co bylo potřeba? Neřešil byste něco jinak?
V pokročilejším věku jsem si musel přiznat, že jsem si v mládí spíš užíval a že kdybych šel v cyklistice vyloženě za svým, možná bych byl jinde. Já to ale vždycky dělal tak, aby mě to bavilo.
Těžil jste hlavně ze své rychlosti, jak jste ji trénoval?
Právě že nijak. Podle mě bylo nejdůležitější uvědomit si, kde je moje silná stránka, a na tu se zaměřit. Když jsem přišel do Hradce, tak mi trenér Ota Fiala poradil, jak mám trénovat v kopcích, a já je byl schopen přejet opravdu mnohem líp. Jenomže pak mi zase moc nešly ty spurty.
Co vám vedle rychlosti k vašim výhrám pomáhalo?
Hodně tým, bez jeho pomoci to jde těžko a já měl štěstí, že jak v Dukle, tak i potom v Hradci byly týmy výborné. Mně ještě asi hodně pomáhalo to, že jsem dobře četl balík a uměl se v něm orientovat.
Končíte jednu kapitolu svého života, už jste přišel na to, co bude dál?
Ještě úplně ne, snad to bude dál u kol.
