Sám se vydal opačnou cestou a ze silniční cyklistiky se vrátil k cyklokrosu. Tedy tam, kde v juniorské kategorii sbíral medaile na mistrovství světa a Evropy. Závodit bude za znojemský D2mont Merida Team.
Zdeněk Štybar kdysi z cyklokrosu odešel na silnici, aby, cituji, nejezdil v blátě pořád dokola kolem stanu s pivem a pár chlapů s bubny a trumpetami. Silnice je královnou cyklistiky. Vy jdete opačnou cestou. Proč?
Loni jsem dostal šanci, která nešla odmítnout. Ale už rok předtím, kdy jsem se po určité pauze vracel k vrcholové kariéře, jsem směřoval k cyklokrosu a mým cílem bylo stát se mistrem republiky. Takže přestože jsem to na silnici zkusil, cyklokros byl pořád ve mně.
To zní, jako kdyby vám vaše plány Alpecin-Fenix svou pozvánkou do svých řad spíš zamotal.
Vyčítal bych si, kdybych to tam nezkusil. Nemůžu říct, že by v týmu bylo něco špatně, ale nebyl jsem sám se sebou spokojený, a to jak s výsledky, tak s výkony, se skladbou závodního programu... Připravovali si mě do kopců, ale tam jsem příležitost skoro nedostal. Navíc jsem začal cítit, že v pelotonu nejsem ochoten jít na úplnou hranu, zariskovat, vletět bezhlavě do zatáčky. Narodil se nám syn a já jsem si začal uvědomovat rizika. Peloton je jako ruská ruleta, a i když jsem vyježděný a mám dobrou techniku, nemůžu ovlivnit, jestli to kolem mě nespadne. V rozhodující chvíli už jsem to nebyl schopen poslat na úplnou hranu. To všechno jsou důvody, proč se vracím k „bezpečnému“ cyklokrosu, který mám v sobě, a věřím, že se prosadím.
Cyklokros je vaše láska, nebo jste se v něm pragmaticky našel?
Oboje. Přistihl jsem se, že i teď, když jsem měl jet cyklokrosový závod, jsem byl čtyři dny dopředu poměrně nervózní, promítal jsem si v hlavě okruh, soustředil jsem se. Silnice ve mě takovou vášeň a silný zájem nevyvolávala. Budu na ní dál jezdit, ale už víceméně jen v rámci přípravy.
Cyklokros se ale jezdí v blátě a ve sněhu, v zimě, kdy byste jako silničář býval zřejmě v teple na soustředění.
Mě baví, když je škaredě! (úsměv) Motivuje mě to, že se ostatním nechce. Jdu v tomto proti proudu, a když hodně lidí dělá stejnou věc, tak já ji dělat nechci. Nebaví mě být ovce. V létě je internet plný lidí, kteří ujeli dvě stě kilometrů na sluníčku, ale jak se jde v zimě na trenažéry, už se ven nikomu nechce. A to vyrazím na dlouhý trénink rád já. Když prší, tak to samé. Vyhovují mi silové cyklokrosové trati v bahně, kde uplatním kondici; pokud je to s převýšením, můžu být ještě o třídu lepší.
Na silnici vás závody takhle nebavily?
Bavily mě tréninky, ne dlouhé čekání na závody. Neutíkalo to, byl to stereotyp. Od loňského září do května jsem byl úplně bez závodů, letos jsem jel mistrovství republiky a několik etapáků. Sezona se mi scvrkla do jednoho měsíce a to nebyl program, který by mě posouval.
Kdybyste si mohl vybrat znovu, kývl byste Alpecinu?
Zajímavé bylo, že se mě tým ani moc neptal, zda jeho nabídku chci přijmout. Oni ví, jakou mají pozici; devadesát procent kluků z Českého poháru by jim na to kývlo i zadarmo. Můžete být v týmu s van der Poelem! Já jsem to zadarmo nedělal, ale ani smlouvu na 4 tisíce eur, což je v hlavním týmu minimum a už jsou to pěkné peníze, jsem si nevybojoval. Moje místo bylo v development týmu, to je taková záloha.
Jaké to bylo s hvězdným van der Poelem?
Znali jsme se z dřívějška z cyklokrosu, pohyboval jsem se mu v Belgii nablízku asi pět roků. Je starší, lehce se změnil, ale pořád je to ten stejný cyklista. Závod jsem s ním nejel, od toho tam byli jiní kluci, ale trénink jsem s ním absolvoval. Co na to říct? Víte, že ten člověk má velkou hodnotu, a i když nejedete na vlastní pořadí a pracujete na někoho jiného, máte velkou motivaci udělat to perfektně. Za to jste placený, ne za pořadí ve výsledcích. To u vás nikdo neřeší.
 |
Uspokojovalo vás to?
Bylo to dvousečné. Jakmile jsem v etapě všechno splnil, měl jsem relativně dobrý pocit, ale pak jsem svěsil nohy, dojel jsem na 100. místě a mojí druhou emocí byla nespokojenost. Pořád jsem si opakoval, že jsem udělal všechno, co po mně chtěli, že to je týmový sport a nejdete sám na sebe. Ale v cyklokrosu se jede tak, že chcete vyhrát závod. Na silnici, když na to nejste určený, si to nemůžete dovolit, nebo vás hned do vysílačky seřvou, ať se zase stáhnete.
Střídal jste hodně různých lídrů?
Na každý závod a víceméně na každou etapu byl určený někdo jiný. I na celkové pořadí byl určený člověk podle toho, jaký měl závod profil. Někdy to byl sprinter, někdy vrchař, na krátké kopce to byl Petr Vakoč.
Bylo znát, když jste byl v sestavě pro závod s krajanem Vakočem?
Poznal jsem rozdíl hlavně v komunikaci. Belgičané mají specifický humor, neuměl jsem si s nimi tak uvolněně popovídat, kolikrát jsem musel na sílu vymýšlet otázky a udržovat hovor. S Petrem to bylo jiné, s ním jsem si mohl vyprávět o všem a o ničem a být u toho v pohodě. (úsměv)
Vakoč před pár dny ukončil kariéru, tak to jste asi měli i podobná témata k hovoru.
Dlouho jsem o tom nevěděl. Až do září, když jsme spolu jeli Okolo Lucemburska. Nastínil jsem mu svoje uvažování o cyklokrosu, o němž jsem přemýšlel. Petr se mi taky otevřel. Nevím, jestli jsem ho i já nalomil nebo ne. On skončil úplně, já jsem jen změnil disciplínu.
Prožíval jste Tour de France, když van der Poel nosil žlutý dres pro vedoucího jezdce?
Fandil jsem mu, sledoval jsem to. Byl jsem hrozně rád za něho i za celý tým, protože vždycky je to týmová práce. I já, když jsem jel závod, kde jsem pomáhal, a vyhrála se etapa, jsem měl radost, přestože jsem nebyl ten, kdo to přímo zařídil. Je to takové puzzle a bez podpory by nikdo nevyhrál.
Ani van der Poel, považovaný v cyklistice za úplné zjevení?
Měl by to mnohonásobně těžší. Možná by to dokázal, ale na silnici je strašně těžké udržet se v popředí bez týmu. Celou etapu jste tam seřazení v šesti lidech a jednotlivce nikdo nenechá se tam zařadit.
Jaký vlastně van der Poel je?
Těžko se mi to popisuje, protože když jste spolu v týmu, nerozlišujete se na hvězdy a nehvězdy. Má dobrou techniku, nebojí se, umí jít na hranici. Oproti zkušeným cyklistům, kteří raději jedou na jistotu, nemá problém z taktického hlediska zariskovat. Někdy mi přišlo, že já bych to tak jako on neudělal a že měl i štěstí v tom, co mu vyšlo.
Co například?
Na holandském mistráku ujel asi osmdesát nebo devadesát kilometrů před cílem. To je pro člověka jako on úplně zbytečné. Riskoval, že by se vyšťavil a dojeli by ho a on by nevyhrál, i když byl nejlepší. Asi rád riskuje a hledá pro sebe nové výzvy, aby dokázal něco ještě lepšího, ohromil, pozvedl svoji úroveň.
Býval takový už dřív, kdy jste ho poznal jako cyklokrosaře?
Sebevědomí mu nechybělo, bavila ho technika. Dělal na kole spoustu blbinek, pořád něco přeskakoval, smykoval. Hodně rád jezdí v autě a ještě raději na kole. Řekl bych, že si neumí představit, že by jel jen silnici a ne cyklokros nebo horská kola.
A vy? Umíte si představit, že už se na silnici nepodíváte?
Mohl jsem někam vystřelit, jet velké závody. Po tom, co jsem si zkusil, bych ale nabídku na silnici teď už odmítl a chtěl bych zůstat u cyklokrosu. Cítím se teď jako znovu na začátku kariéry, jako kdyby mi bylo znovu osmnáct. Určitě plánuji jezdit horská kola, silniční závody taky, ale jen v rámci přípravy. Program budu mít nabitý v cyklokrosu a všechno bude směřovat k němu.
Znojemské ambice: K bikerům přibude cyklokrosařZnojemský D2mont Merida Cycling Team, v jehož barvách se spokusí vzkřísit svoji cyklokrosařskou kariéru, se dosud specializoval především na horská kola. Na české scéně je jeho vrcholem seriál Kolo pro život, v němž kraloval tři roky po sobě, a jeho oporou je Jan Strož, aktuální mistr republiky v maratonu. Za jeho zrodem před sedmi lety kuriózně stál i Petruš, když díky svému obchodnímu zaměření na sportovní výživu spojil svoje síly s bývalým bikerem a následně manažerem Jiřím Křivánkem. „Poslední rok Luba (Petruš) bydlí ve Znojmě v jednom z bytů, které pronajímám. Jsme přátelé, komunikujeme spolu denně. Když jsem loni v létě viděl, že není spokojený v silniční cyklistice, bral jsem to jako velkou šanci domluvit se na spolupráci. I kdyby v něm takový potenciál nebyl, pomohl bych mu jako kamarádovi, ale on v něm ten potenciál je. Cyklokros v našem týmu se bude točit hlavně kolem něho, možná i kolem Karla Hníka, ale s Lubošem máme velké plány. Rádi bychom byli na mistrovství světa a na Světových pohárech, i k medaili z mistrovství republiky bychom mu rádi pomohli,“ podotkl Křivánek. |
